Říjen 2010

Pátek 13.

29. října 2010 v 19:58 | Karolina |  Má chvilková fantazie
Byl slyšet můj dlouhý,suchý dech, mé kroky a mé tiché,veselé prozpěvování.Vítr nevál ale přesto se na stromech lehce pohupovali listy,pouliční lampa problikávala a v oknech bylo vidět barevné světlo od televizoru. Byl ten známý obávaný datum. Pátek třináctého a já jsem šla sama v tom nejtemnějším parku ve městě.
Obyčejný den jako každý jiný myslela jsem si dokud jsem nezaslechla ten podivný zvuk.
Zastavila jsem se a zaposlouchala se do hlubokého ticha. To se mi jen zdálo, pomyslela jsem si a rozešla se dál.
Zvuk se ozval znovu. Bylo to jako kdyby někdo třel dva nože o sebe. Tak nepříjemné. Zrychlila jsem chůzi. Náhle někdo zakašlal. V tom mi nohy ztuhli. Jen jsem stála a dívala se před sebe nemohla jsem se pohnout. Byla jsem plná strachu neměla jsem ponětí co se děje. Byla jsem zamotaná ve svých myšlenkách, které mi předehrávali nejstrašnější scénáře.
To otřesně zaskřípání se ozvalo znovu a já jsem se bez zaváhaní rozběhla ke dveřím mého domu. Začala jsem rychle lovit klíče po kapsách ale nemohla jsem je najít. Propadla jsem panice. Prohmatávala jsem všechny kapsy ale klíče ne a ne najít.Otočila jsem se a popoběhla k blikající lampě s nadějí že při více světla klíče najdu.
Zaslechla jsem pomalé kroky. Zarazila jsem se. Zvuk se ozval znova ale mnohem blíž než předtím,otočila jsem se ale nikdo tam nebyl. Rozhlížela jsem se dokola ale nikde nebyla ani noha. Tuhla mi krev v žilách, zhluboka jsem dýchala a přála si abych klíče našla. V tom se zvedl silný vítr a všechno popadané listí začalo nezvykle šustet. Stála jsem pod lampou s božným přáním objevit mé klíče. Pomalu jsem vsunula ruku do kapsy od bundy a něčeho jsem se dotkla. Pěvně jsem věc stiskla a vyndala z kapsy. Byli to mé klíče. Usmála jsem se nad svou hloupostí a pevně je stiskla, když v tom se zamnou ozvaly kroky. Už je pozdě, prolítla mi myšlenka hlavou. Než jsem se stačila otočit ucítila jsem jak mi po krku stéká teplý pramínek mé horké krve.

Citlivý vrah

27. října 2010 v 18:40 | Karolina |  Jednorázovky
Seděla jsem tam nehnutě celé ráno, sledovala kapky stékající po skle okna, zamnou stál nějaký muž. Čekal na rozkaz, který měl přít vysílačkou. Byli jsme zavření v prázdné místností. Jediné co tam bylo, byla stará dřevěná židle na které jsem seděla. ,,Proč to tak natahují!" Prorazil muž ticho. Nepohnula jsem se. ,,Asi víte co se bude dít až mi přijde rozkaz?" Opět jsem nereagovala. ,,Jsem nájemný vrah." Srdce se mi strachem rozbušilo jako nikdy před tím. Až v tu chvíli jsem pochopila co se děje, myšlenky mi v hlavě vířily. Uvědomovala jsem si že umřu, v duchu jsem začínala propadat panice. Ale i při takovém strachu jsem si dávala velký pozor aby na mě strach nebyl poznat. Dál jsem seděla a sledovala kapky stékající po skle.

Slavná

23. října 2010 v 11:31 | Karolina |  Básně
Slavná... :)

S nervozitou v dlaních,
vstupuji na podium.
Kolik je tam lidí
takové maximum.


Láska a bolest

23. října 2010 v 10:21 | Karolina |  Básně
Další básnička :)


Láska,
strach.
Maska,
prach.


Myšlenka

16. října 2010 v 18:00 | Karolina |  Básně
Každý je známe,každý je máme... myšlenky. To co nám zpříjemňuje i znepříjemňuje život.

Povzbudí nás.
Zklame nás.
Nabudí nás.
Seřve nás.


Jiný svět

15. října 2010 v 14:56 | Karolina |  Básně
Další Básnička :)

Tam kde se tráva zelená,
listy potichu šumí.
Tam kde nejsem zděšená,
co všechno umím.


I strašidla musí k zubaři

9. října 2010 v 18:50 | Karolina |  Jednorázovky
Neznám člověka co by rád chodil k zubaři, myslím že to je pochopitelné. Já jsem si taky u zubaře už prožila svý a tak mě napadlo něco o té divné práci napsat. Není to žádný horor, spíše velmi krátka povídka o tom že i zubaři to nemají jednoduché.. :)


Křidla anděla

4. října 2010 v 20:29 | Karolina |  Básně
... :(


Pod křídly anděla,
skrývá se člověk.
Křídla ho bránila
zabit má být sirově.