Prosinec 2010

PF 2011 aneb jak to vidím já

29. prosince 2010 v 20:04 | Karolin |  Aktuality

S novoročním přání přicházím o pár dní dřív, protože odjíždím dnes v noci do Rakouska a nemám stoprocentní jistotu, že tam bude WIFI, ale noťas si beru co kdyby byla... :D

Nemám ráda Silvestra možná proto, že končí další rok a přichází něco nového, neznámého anebo jen proto, že to všichni přehnaně slaví a mě připadá, že se zas tolik neděje.
Samozřejmě, že se děje, ale asi jen to že, napíšeme jiné číslo, když budeme psát datum.
Vlastně je tu ještě jedna možnost. Když, si vzpomenu na minulé Silvestry, (což radši nevzpomínám) uvědomím si, že to bude tento důvod.


Antitalent

27. prosince 2010 v 23:40 | Karolin |  Má chvilková fantazie

Malé zrnko v písku. Ano, ta osoba, ten snílek, který si myslí že změní svět. Všichni ví, že nezmění jen ta osůbka ano. Je totiž tvrdohlavá a když si něco usmyslí jde si zatím. To by nebylo tak hrozné, ale někdy obětuje tak moc. Někdy to jsou velké ztráty. Je to prostě vůdčí typ, který dokáže potěšit i zklamat, rozveselit i rozesmutnit. Možná že dokáže jednat diplomaticky, ale jen když je to na papíře v životě vůbec. Nemůžeme ji za to odsuzovat, ale v životě je to spíše diplomatický antitalent. Každý má něco, ale tu to není zrovna velké plus.
Dokáže se přetvařovat to ji jde dobře, ale co jiného ji zbývá? Nechce žít v této době. Nebaví ji tady žít. Nudí se tu. Hodně zajímavá věta, když si vezmu dnešní svět. Kina, filmy, knížky, sport tolik věcí. Ta osůbka je stvořená pro jinou dobu. Věří tomu a ví to a jen nějakým malým nedorozuměním se ocitla tady. Je náladová, pesimistická a znuděná. Je pravda, že někdy zapomene na svět kde by chtěla žít a užívá si to tu, ale to se stává málokdy. Proto ráda píše, ráda skládá písmenka za sebe a žije si svůj vlastní svět.Vždy si jde za svým cílem. Je odhodlaná a je akční. Akčnost to ji v dnešním světě chybí. Vždyť koho by potěšil každý den stejný. Škola, trénink, spánek, škola, trénink, spánek…
Ji určitě ne. Je prostě taková, nedokáže dělat více věcí najednou. A vlastně když se do něčeho pustí, nikdy u toho dlouho nevydrží. Všechno by ráda zkusila, nevím proč. Už je prostě taková. Kdyby se našel stroj času byla první, která by ho vyzkoušela. Ráda zkouší nové věci, objevuje a sleduje, ale k čemu ji to bude? K čemu ji bude bojové umění, když ho nepoužije v životě? Potřebuje ten strach co ji zmrazí krev v žilách, tu tmu ve které se cítí jako doma to dobrodružství, které tak miluje. Nemá vzor, chce být originál, nechce být jako někdo. Nepotřebuje někoho napodobovat, nechce být dobrá jako někdo. Ona chce být lepší než někdo. A vzdor? Dnešní svět, dnešní doba. Měla by se lépe, kdyby byla postava v knížce. Má svá přání a sny. A věří že se jí splní.
Je neuvěřitelný snílek. A ví, že ve snech se žije a v životě sní.
Možná už to víte, ale přeci jen je slušnost vám říct,kdo to je.
Ta osůbka, vysoká dívka s dlouhými hnědými vlasy a pronikavým pohledem jsem já.
To já bych chtěla žít v jiném světě. To já jsem životní antitalent.
Prosím seznamte se, to je můj temperament.

Vánoční

24. prosince 2010 v 13:05 | Karolin |  Aktuality
Koledy se rozezní
a tisíce rodin začne jíst.
Salát a kapra rychle sní,
někdo si přeje všechno, jiný zase nic.

Zazvoní zvoneček,
úsměvy se rozzáří.
Zářicí stromeček,
plno dárků ozáří.

Děti přiběhnout ke stromečku,
dárky radostně otvírají.
Však v nedalekém městečku,
přejí si jen jedno. Přejí si zdraví.

Vánoce, kdy jsou všichno spolu.
Krásne jsou, když se všichni sejdou u štědrovečerního stolu.

Aneb přeju všem krásné vánoce :)

Nevěřící

24. prosince 2010 v 8:00 | Karolin |  Jednorázovky
Tak krásná noc a ji napadlo zajít sem. Zajít na místo, kde nikdy nebyla a které nesnášela. Byl to kostel. Nevěřila v boha ani v žádnou jinou víru, odsuzovala to. Byla zvláštní, nevěřila více méně ničemu, jen sobě. A zrovna v tak jasnou, krásnou noc zašla sem. Možná aby se usmířila s bohem za její nevěřícnost a nebo ji jen přemohla její zvědavost jak to v kostele vypadá.
Pozastavila se před dveřmi kostela a ještě jednou si promyslela, jestli dělá správnou věc. Mlčky zakroutila hlavou a vší silou zatlačila do dveří. Ozval se velmi vrzaví zvuk, zalekla se, ale jakmile si uvědomila že to byli jen staré vysoké, dřevěné dveře rozešla se dál. Postupovala pomalu a nejistě se rozhlížela kolem. Nikdo v kostele nebyl, samozřejmě to divné nebylo, kdo by byl v kostele uprostřed noci?
Žena se nejistě zarazila a otočila se ke dveřím. Pozorně si je prohlédla a otočila se zpátky k uličce vedoucí k oltáři. ,,Jak to, že bylo otevřeno?" zašeptala svým hlasem. Znova se porozhlédla po kostele a rozešla se dál. Opatrně pozvedla hlavu a podívala se nad sebe. Krásné, ty klenby a vysklená okna. Zatajil se ji dech, stála uprostřed malé uličky a prohlížela si tisíce malých sklíček. ,,Jak nádherné" šeptala. Možná že to bylo poprvé kdy litovala, že do kostela šla až v její čtyřicátém roku života. Nevěřícně koukala na skla a prohlížela si každý detail, každý obraz.
,,Jsem rád, že jste přišla" ozval se neznámý hlas. V ženě zatrnulo, srdce se jí zastavilo a ona jen nehybně stála.
,,Tak podíváte se na mě?" ozval se znovu hlas. Žena nic neřekla jen se otočila k místu, odkud hlas vycházel. Pomalu pozvedla hlavu,podívala se na tu bytost a omdlela.
,,Haló?" jste v pořádku ozval se hlas pochvíli znovu. Žena otevřela oči a porozhlédla se po kostele.
,,Kde to jsem?" zašeptala.
,,V kostele" řekla osoba. Žena vstala a začala se porozhlížet po tom hlasu. Podívala se po celém kostelu, ale nikdo tam nebyl. ,,Kdo jste?" zeptala se.
,,Anděl" řekl hlas, který se rozezněl po celém kostela jak bijící zvon. ,,Anděl?" zopakovala žena a rychle se otočila. Vznášela se tam vysoká bytost, oblečená v bílém s velkými bílými křídly.
Žena nic neřekla, jen tupě koukala na bytost před ní a snažila se všemu porozumět.
,,Jsem tu jen z jednoho důvodu." Žena nechápavě zakroutila hlavou. ,,Už věříš?" zeptal se anděl.
,,V boha?" řekl potichu žena, ale slova se rozezněla po kostele.
,,Ano" pousmál se anděl. Žena jen mlčky zakroutila hlavou. ,,Ne."
,,Co?" znepokojil se anděl.
,,Nevěřím" upřesnila svoji odpověd.
,,V tom případě" zvýšil hlas anděl. Žena se zarazila a čekala co anděl řekne. ,,Budeš muset jít semnou" pousmál se. ,,Prožiješ s námi vánoce, abys věřila." Žena se bez rozmyslu rozešla ke dveřím kostela, odmítala něco takového. I když věděla, že asi bůh existuje tak nevěřila. Nechtěla věřit! Už se natahovala, že opět dveře velkou silou otevře, ale v tom se před ní objevilo velké bílé světlo a ona jím nedobrovolně prošla.

Žena prožila vánoce mezi svatými, po vánocích se vrátila do svého života a začala každý den chodit do kostela. Začala věřit.

Příroda

23. prosince 2010 v 18:00 | Karolin |  Básně
Stíny brání mi v pohledu,
do zářivých očí slunce.
Kousek od stínu odejdu
a ono mě zasáhne prudce.


Spravedlnost

22. prosince 2010 v 23:46 | Karolin |  Básně
Bolest a pak náhlá slast.
Nenávist a snadná láska.
Někdo miluje svoji vlast,
jiného však cizí láká.


Smrtelná hra

20. prosince 2010 v 0:17 | Karolin |  Básně

V hlubokém lese,
kde je černá tma.
Hraje se přece
smrtelná hra.


Moje láska a ďábel

13. prosince 2010 v 16:54 | Karolin |  Jednorázovky
Zamkla jsem dveře od mé kanceláře a klíče si zandala do kabelky. Sešla jsem opatrně schodiště a vyšla z vysokého barevného domu. Byl to dům dětské naděje, pracovala jsem tam už několik let a práci pro děti bez domova jsem si zamilovala. Od dětství jsem ráda někomu pomáhala a v této práci jsem se prostě našla. Rychlou chůzí jsem se rozešla k autobusové zastávce. Jako vždy bylo kolem dvanácté hodiny večer, své práci jsem podřídila celý svůj život. Možná proto jsem neměla partnera ani děti.
Cupitala jsem na vysokých podpatcích přes náměstí a těšila se, až přijdu domů a dám si teplou sprchu, ale v tom mě pozastavil vysoký muž co stál na kraji náměstí.
,,Nerad vás přerušuji ve vaši srandovní chůzi" začal, ,,ale mohl bych vás pozvat na skleničku vína?" Ztuhla jsem, čekala jsem cokoliv, ale toto ne. ,,Můžete" řekla jsem nesměle a pozorně si ho prohlédla.
Měl pronikavě zelené oči a černé vlasy, sestříhané na krátko. Na sobě měl tmavé džíny, červené triko a koženou bundu. ,,Tak půjdeme?" Vytrhl mě z mého pozorování. ,,Samozřejmě" řekla jsem a rozešla se. Teď jsem si dávala víc záležet na mé chůzi, přeci jen ta poznámka "srandovní chůze" půjčila bych mu ty jehly, aby si to také vyzkoušel. Pousmála jsem se nad svojí myšlenkou. ,,Nad čím se usmíváte?" Zeptal se. ,,Nad ničím" odvětila jsem. Jak se zatvářil mi navždy utkvělo v hlavě. Zasvítili mu oči a usmál se jako kdyby přesně věděl nad čím jsem se pousmála já. Došli jsme k blízkému baru, kde jsme se posadili. ,,Takže vy se takhle sama procházíte nočním městem?" Zeptal se mě.
,,Šla jsem z práce."
,,Z práce?" divil se. ,,Takhle pozdě?"
,,Ano" pousmála jsem se a napila vína.
,,To nemáte děti nebo partnera?"
,,Jsem tu snad na výslechu?" řekla jsem nepříjemným tónem. Muž se zaraženě zatvářil. ,,Samozřejmě že ne" řekl a zamyšleně se na mě podíval. ,,Tedy usuzuji, že podle tónu jak jste se mě zeptala děti ani partnera nemáte. Vadí vám to, protože děti i partnera by jste už chtěla, ale díky své práci nemáte čas se s nikým seznámit."
,,Jak to vše víte?" divila jsem se.
,,Léta praxe" pousmál se muž a dolil mi skleničku vína.
,,Praxe?"
,,Jsem psycholog."
,,Aha" z náměstí se ozval hlasitý zvon. ,,Už je dvanáct, musím jít."
,,Mohu vás doprovodit?"
,,Ne děkuji" pousmála jsem se nervózně, vstala a odešla. Druhý den jsem opět odcházela z práce pozdě a narazila na stejného muže.
,,Ahoj" zadíval se mi do očí.
,,Ahoj" pousmála jsem se.
,,Určitě máš hlad, nezajdeme do restaurace?"
,,Mám, ale takhle pozdě žádná restaurace otevřená nebude."
,,Jednu znám" pousmál se.
Takhle to šlo každý den. Každý den jsem toho vysokého muže potkávala na náměstí a odcházela s ním do restaurace, baru nebo kina. Stalo se z toho pravidlo, celý den jsem se těšila až ho uvidím. Nemyslela jsem na nikoho jiného jen na něj. Těšila se až uslyším jeho hlas, až se podívám do jeho krásně zelených očí. Zamilovala jsem se do něj. Za celou dobu jsme si neřekli svá jména, bylo to tak nepodstatné. On byl neobyčejný, záhadný. Jako kdyby mi četl myšlenky, jako kdyby mě znal celý život.
Nedočkavě jsem vyběhla z domu, kde jsem pracovala a rozešla jsem se k náměstí. Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím, až ho znova spatřím. Ale on tam nebyl. Čekala jsem tam, ale on nepřišel. Posadila jsem se na lavičku a čekala i když jsem věděla že už nepřijde. V očích se mi leskly slzy, já se tak těšila a on tam nebyl. Vstala jsem a rozešla se k autobusové zastávce. Druhý den jsem skončila v práci dřív. Rozešla jsem se skrz náměstí a spatřila jsem ho. Stál tam s nějakým mužem, který rozhazoval rukama. Zrychlila jsem chůzi až jsem k nim dorazila. ,,Ahoj" pousmála jsem se. Neodpověděl, vlastně se mě ani nevšiml. ,,Ne! Já ti říkám že nic říkat nebudu!" rozčiloval se. ,,Budeš!" řekl druhý muž ,,půjdeš a budeš svědčit proti Lukovi."
,,Já před luciferem svědčit nebudu!" stál si za svým muž.
,,Tak to řekni alespoň jí!" naléhal druhý muž.
,,Ne! Zamiloval jsem se do ní! Vždyť by jí to ublížilo!"
,, Jestli jí to neřekneš, budeš povolán zpátky. Zpět k nám domů." řekl muž, luskl prsty a zmizel.
Stála jsem vedle svého vysněného muže a tupě na něj zírala. On se jen otočil a odešel.
,,No počkej!" křikla jsem. Zastavil se a otočil. ,,Co to mělo být?"
,,Nebudu ti to říkat."
,,Prosím" řekla jsem tiše.
,,Víš já nejsem psycholog. Vlastně ani člověk." začal pomalu.
,,Cože?"
,,Jsem ďábel." Na sucho jsem polkla ,,ďábel?"
,,Jo" zadíval se mi do očí.
,,Jak ti můžu věřit? Dokaž mi to."
,,Umím číst myšlenky" řekl tiše. ,,první den co jsme se potkali, jsem prohodil poznámku o tvé srandovní chůzi. Ty jsi se pak pousmála a já se tě zeptal proč se směješ. Neřekla jsi mi to. V hlavě jsi si říkala že by jsi mi ty jehly půjčila a chtěla mě v nich vidět."
,,Ježiši" zhrozila jsem se. ,,To není možný."
,,Ale je, tajil jsem to. Miluji tě a nechtěl jsem ti ublížit."
,,A proč jste se hádali?"
,,Dark chce abych šel svědčit proti luciferovi, ale já nechci."
,,A proč?"
,,To je jedno. Musím jít." Přistoupil ke mně blíže a políbil mě. Pak se otočil a odešel.
Druhý den jsem šla schválně o chvíli dřív. Mé tušení bylo správné opět tam byl ten muž.
,,Ahoj" řekla jsem hlasitěji než předchozí den.
,,Ahoj" řekl a podíval se mi do očí. ,,Musím jít, musím jít svědčit." řekl tiše. ,,Je možné že už se nevrátím."
,,Miluji tě." Zašeptala jsem.
,,Já tebe taky."
,,Tak dělej" ozval se muž.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Luky, možná bys měla vědět" zarazil se.
,,Co?"
,,Že jsem syn lucifera, že jdu svědčit proti svému otci." Už jsem se nadechovala , že něco řeknu, ale zmizeli oba.
Týden jsem Luka neviděla, zbořil se mi svět. Až jednou brzo ráno, když jsem šla do práce jsem spatřila vysokého černovlasého muže stát uprostřed náměstí. ,,Luku!" křikla jsem a rozběhla jsem se k němu. Chtěla jsem mu skočit do náruči a políbit ho, ale byl v nějaké podivné bublině. Nemohla jsem se ho dotknout.
,,Už mě sem nepustí, jen na jeden den za deset let. Otec mě zavřel v podsvětí." řekl a položil ruku na vlákno, které nás oddělovalo. ,,Ne! Prosím!" rozbrečela jsem se. ,,Nemůžu to po tobě chtít, ale zeptat se tě musím. Je jen jedna možnost, šla by jsi semnou do podsvětí?"
Pousmála jsem se. ,,Šla" řekla jsem bez zaváhání. A tak jsem odešla se svou životní láskou do jiného světa. Do světa plné hrůzy a zla.

Zima

12. prosince 2010 v 18:47 | Karolin |  Básně
Suchý dech,
zaslzené oči.
Rostoucí mech,
v prosincové noci.


LS- Kouzelný klíč

10. prosince 2010 v 15:09 | Karolin |  Jednorázovky
Jak víte, učastním se literární soutěže u Sussanah.
První kolo již proběhlo a všichni netrpělivě čekají na vyhlášení. :)
Davám sem zadání a i moje soutěžní dílko, tak doufám že se vám bude líbit :)

Zadání prvního kola LS
téma - pohádka
povinná položka - kouzelný klíč
konec - jak se vám bude chtít
rozsah - max 2 A4 ve Wordu, velikost písma 14 Times New Roman


Larten Hroozley

5. prosince 2010 v 20:09 | Karolina |  Extra
Rozhodla jsem se sem dát slohovou práci co jsem napsala do školy. Nevím jestli to je přesná charakteristika a jestli to charakteristika vůbec je, ale zkusím to. :)

Vysoký štíhlý upír s krátkými, oranžovými vlasy načesanými na ježka. Larten měl na pravé tváři dlouhou protáhlou jizvu, která se táhla od obočí až k rtům. Neměl ji od nějakého boje s vampýrem nebo se zvířetem. Měl ji od Evany, od čarodějnice, která ho škrábla. Jednou si totiž více napil vína a chtěl čarodějnici políbit ta ho ovšem ošklivě poranila na tváři. Evana mu to chtěla spravit, aby neměl tak zohyzděnou tvář, ale nesmělý a příliš mladý upír utekl.
On byl Larten takový tajemný. Byl neobyčejný. Byl vždy oddaný a připravený položit za svůj rod život, což se i tak stalo ale to až později. Byl oddaný svému rodu a také své jediné lásce Aře Plachetové.
Měl rád černý humor, který pronesl vždy v nevhodnou chvíli. Neměl rád když mu někdo poroučel nebo mu naznačoval co má udělat. Měl totiž až velkou dávku svobodné vůle.
Víte, Larten uznával všechny zákony i když některé párkrát porušil. Měl svoji hrdost a čest, která pro něj byla hodně důležitá, proto nerad mluvil o své minulosti a o svém mládí.
Pana Hroozleyho většina lidí a upírů zná jako hrdého a čestného muže, který se choval vždy ukázněně a někdy až přehnaně slušně. A přeci Larten byl na to hrdý, že si to všichni mysleli. Že si mysleli, že byl takový od dětství. Ale on takový nebyl,většinu pochytil od svého učitele. Vlastně skoro všechno.
Styl oblíkání, rozhazování rukama a jeho podivný styl řeči, což bylo na něm nejlidštější.
Mohl se stát upířím generálem ale on odmítl, kdo ví jestli jen proto že měl svoji čest a nechtěl velet bandě nevychovanců a nebo chtěl žít ten svůj volný život, kdy se potuloval po světě a rozhodoval si o všem sám.
Usmíval se málo, možná více ironicky než normálně. Ale když se usmál, byl to krásný úsmev. Oddaný, lidský. Co si budeme povídat, já Lartena brala vždy spíše jako člověka než upíra. On byl gentleman mezi upíry. Vždy jak pohazoval rukama, když mluvil. Jak si mnul svou jizvu, když přemýšlel. Jak zrudnul a začal koktat, když se ho někdo zeptal na Arru.
Miloval ji. Byl sebejistý a nikdy nedal najevo strach nebo bolest. A smutek už vůbec ne. Jen jednou, když zemřela Arra.
Během chvíle se vše změnilo. Zemřela jeho velká láska.
Nemluvil,nejedl zavřel se do sebe a nekomunikoval s okolním světem. Nebyl to ten upír, který každému zkazil náladu svými sarkastickými poznámkami o životě. Nebyl to ten upír, který by položil život za svůj rod.
Za několik měsíců se dozvěděl že má za úkol zabýt s dalšími dvěma upíry pána vampýrů. Byl to zas ten starý dobrý pan Hroozley.
Jeho láska byla mrtvá a on šel do toho boje s tím, že je jedno jestli zemře, ale že chce splnit svůj úkol, nezklamat a vyhrát.
Zemřel…

Možná že to bylo dobře. Trápil by se, ale nebylo čestné, nebylo férové jak zemřel.
V naději a euforii, že zabil toho správného vampýra. Pána vampýru, ale mýlil se.
On se to už nikdy nedozví. Nikdy! Umřel s pocitem že je hrdina.
A to je dobře, protože i když se mýlil on byl hrdina. Můj hrdina.
Byl to gentleman v upírském světě.