Moje láska a ďábel

13. prosince 2010 v 16:54 | Karolin |  Jednorázovky
Zamkla jsem dveře od mé kanceláře a klíče si zandala do kabelky. Sešla jsem opatrně schodiště a vyšla z vysokého barevného domu. Byl to dům dětské naděje, pracovala jsem tam už několik let a práci pro děti bez domova jsem si zamilovala. Od dětství jsem ráda někomu pomáhala a v této práci jsem se prostě našla. Rychlou chůzí jsem se rozešla k autobusové zastávce. Jako vždy bylo kolem dvanácté hodiny večer, své práci jsem podřídila celý svůj život. Možná proto jsem neměla partnera ani děti.
Cupitala jsem na vysokých podpatcích přes náměstí a těšila se, až přijdu domů a dám si teplou sprchu, ale v tom mě pozastavil vysoký muž co stál na kraji náměstí.
,,Nerad vás přerušuji ve vaši srandovní chůzi" začal, ,,ale mohl bych vás pozvat na skleničku vína?" Ztuhla jsem, čekala jsem cokoliv, ale toto ne. ,,Můžete" řekla jsem nesměle a pozorně si ho prohlédla.
Měl pronikavě zelené oči a černé vlasy, sestříhané na krátko. Na sobě měl tmavé džíny, červené triko a koženou bundu. ,,Tak půjdeme?" Vytrhl mě z mého pozorování. ,,Samozřejmě" řekla jsem a rozešla se. Teď jsem si dávala víc záležet na mé chůzi, přeci jen ta poznámka "srandovní chůze" půjčila bych mu ty jehly, aby si to také vyzkoušel. Pousmála jsem se nad svojí myšlenkou. ,,Nad čím se usmíváte?" Zeptal se. ,,Nad ničím" odvětila jsem. Jak se zatvářil mi navždy utkvělo v hlavě. Zasvítili mu oči a usmál se jako kdyby přesně věděl nad čím jsem se pousmála já. Došli jsme k blízkému baru, kde jsme se posadili. ,,Takže vy se takhle sama procházíte nočním městem?" Zeptal se mě.
,,Šla jsem z práce."
,,Z práce?" divil se. ,,Takhle pozdě?"
,,Ano" pousmála jsem se a napila vína.
,,To nemáte děti nebo partnera?"
,,Jsem tu snad na výslechu?" řekla jsem nepříjemným tónem. Muž se zaraženě zatvářil. ,,Samozřejmě že ne" řekl a zamyšleně se na mě podíval. ,,Tedy usuzuji, že podle tónu jak jste se mě zeptala děti ani partnera nemáte. Vadí vám to, protože děti i partnera by jste už chtěla, ale díky své práci nemáte čas se s nikým seznámit."
,,Jak to vše víte?" divila jsem se.
,,Léta praxe" pousmál se muž a dolil mi skleničku vína.
,,Praxe?"
,,Jsem psycholog."
,,Aha" z náměstí se ozval hlasitý zvon. ,,Už je dvanáct, musím jít."
,,Mohu vás doprovodit?"
,,Ne děkuji" pousmála jsem se nervózně, vstala a odešla. Druhý den jsem opět odcházela z práce pozdě a narazila na stejného muže.
,,Ahoj" zadíval se mi do očí.
,,Ahoj" pousmála jsem se.
,,Určitě máš hlad, nezajdeme do restaurace?"
,,Mám, ale takhle pozdě žádná restaurace otevřená nebude."
,,Jednu znám" pousmál se.
Takhle to šlo každý den. Každý den jsem toho vysokého muže potkávala na náměstí a odcházela s ním do restaurace, baru nebo kina. Stalo se z toho pravidlo, celý den jsem se těšila až ho uvidím. Nemyslela jsem na nikoho jiného jen na něj. Těšila se až uslyším jeho hlas, až se podívám do jeho krásně zelených očí. Zamilovala jsem se do něj. Za celou dobu jsme si neřekli svá jména, bylo to tak nepodstatné. On byl neobyčejný, záhadný. Jako kdyby mi četl myšlenky, jako kdyby mě znal celý život.
Nedočkavě jsem vyběhla z domu, kde jsem pracovala a rozešla jsem se k náměstí. Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím, až ho znova spatřím. Ale on tam nebyl. Čekala jsem tam, ale on nepřišel. Posadila jsem se na lavičku a čekala i když jsem věděla že už nepřijde. V očích se mi leskly slzy, já se tak těšila a on tam nebyl. Vstala jsem a rozešla se k autobusové zastávce. Druhý den jsem skončila v práci dřív. Rozešla jsem se skrz náměstí a spatřila jsem ho. Stál tam s nějakým mužem, který rozhazoval rukama. Zrychlila jsem chůzi až jsem k nim dorazila. ,,Ahoj" pousmála jsem se. Neodpověděl, vlastně se mě ani nevšiml. ,,Ne! Já ti říkám že nic říkat nebudu!" rozčiloval se. ,,Budeš!" řekl druhý muž ,,půjdeš a budeš svědčit proti Lukovi."
,,Já před luciferem svědčit nebudu!" stál si za svým muž.
,,Tak to řekni alespoň jí!" naléhal druhý muž.
,,Ne! Zamiloval jsem se do ní! Vždyť by jí to ublížilo!"
,, Jestli jí to neřekneš, budeš povolán zpátky. Zpět k nám domů." řekl muž, luskl prsty a zmizel.
Stála jsem vedle svého vysněného muže a tupě na něj zírala. On se jen otočil a odešel.
,,No počkej!" křikla jsem. Zastavil se a otočil. ,,Co to mělo být?"
,,Nebudu ti to říkat."
,,Prosím" řekla jsem tiše.
,,Víš já nejsem psycholog. Vlastně ani člověk." začal pomalu.
,,Cože?"
,,Jsem ďábel." Na sucho jsem polkla ,,ďábel?"
,,Jo" zadíval se mi do očí.
,,Jak ti můžu věřit? Dokaž mi to."
,,Umím číst myšlenky" řekl tiše. ,,první den co jsme se potkali, jsem prohodil poznámku o tvé srandovní chůzi. Ty jsi se pak pousmála a já se tě zeptal proč se směješ. Neřekla jsi mi to. V hlavě jsi si říkala že by jsi mi ty jehly půjčila a chtěla mě v nich vidět."
,,Ježiši" zhrozila jsem se. ,,To není možný."
,,Ale je, tajil jsem to. Miluji tě a nechtěl jsem ti ublížit."
,,A proč jste se hádali?"
,,Dark chce abych šel svědčit proti luciferovi, ale já nechci."
,,A proč?"
,,To je jedno. Musím jít." Přistoupil ke mně blíže a políbil mě. Pak se otočil a odešel.
Druhý den jsem šla schválně o chvíli dřív. Mé tušení bylo správné opět tam byl ten muž.
,,Ahoj" řekla jsem hlasitěji než předchozí den.
,,Ahoj" řekl a podíval se mi do očí. ,,Musím jít, musím jít svědčit." řekl tiše. ,,Je možné že už se nevrátím."
,,Miluji tě." Zašeptala jsem.
,,Já tebe taky."
,,Tak dělej" ozval se muž.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Luky, možná bys měla vědět" zarazil se.
,,Co?"
,,Že jsem syn lucifera, že jdu svědčit proti svému otci." Už jsem se nadechovala , že něco řeknu, ale zmizeli oba.
Týden jsem Luka neviděla, zbořil se mi svět. Až jednou brzo ráno, když jsem šla do práce jsem spatřila vysokého černovlasého muže stát uprostřed náměstí. ,,Luku!" křikla jsem a rozběhla jsem se k němu. Chtěla jsem mu skočit do náruči a políbit ho, ale byl v nějaké podivné bublině. Nemohla jsem se ho dotknout.
,,Už mě sem nepustí, jen na jeden den za deset let. Otec mě zavřel v podsvětí." řekl a položil ruku na vlákno, které nás oddělovalo. ,,Ne! Prosím!" rozbrečela jsem se. ,,Nemůžu to po tobě chtít, ale zeptat se tě musím. Je jen jedna možnost, šla by jsi semnou do podsvětí?"
Pousmála jsem se. ,,Šla" řekla jsem bez zaváhání. A tak jsem odešla se svou životní láskou do jiného světa. Do světa plné hrůzy a zla.
 


Komentáře

1 Lady December Lady December | Web | 13. prosince 2010 v 21:01 | Reagovat

Krásné!:-)

2 petra petra | E-mail | 14. prosince 2010 v 9:34 | Reagovat

A žena se stala  Lilit. Nádherné.

3 Drom Drom | Web | 19. prosince 2010 v 3:41 | Reagovat

Já bych drobátko zapracovala na stylu být tebou. Schválně jen v prvním odstavci spočítej, kolikrát si použila slovo jsem... zkus se zaměřit na jiná slovesa a jiná slova..:)

4 Karolin Karolin | Web | 19. prosince 2010 v 11:25 | Reagovat

[3]: To je pravda :-? zkusím to :-) díky za radu ;)

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 18:27 | Reagovat

Krása. Ten konec je bezkonkurenční ;-)

6 Karolin Karolin | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 19:01 | Reagovat

Díky :)

7 *Green♥Charlotte* *Green♥Charlotte* | Web | 19. prosince 2010 v 19:54 | Reagovat

krása..vážně..moc se mi to líbí..nechtěla by jsi spřátelit??..přečtu si tady toho více..a tvou stránku bych doopravdy chtěla mezi spřátelenými.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama