Leden 2011

Demonata (Darren Shan)

31. ledna 2011 v 18:35 | Karolin |  "Books in my thoughts"
Demonata

1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Tuto knihu jsem si vybrala z jednoho jediného důvodu. Od Darrena Shana jsem četla upíří ságu, která mě naprosto uchvátila a tak jsem se vůbec nemusela rozmýšlet jestli si demonatu mám kupovat.

2. Definujte knihu až dvěma slovy
Přehnaně komplikovaná

3. Definujte knihu jedním slovem
Krvák

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Určitě bych nechtěla být Grubbsem, a kým bych chtěla být... asi nikým :D


5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Jak už napovídá název, tak se knížka motá kolem démonů. V knížce je dokonalý popis. Myslím, že i člověk bez fantazie by si dokázal představit popisovanou zrůdu, protože jak říkám popisy jsou na vysoké úrovni.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Negativum... bude to asi dost drastická scéna na začátku knížky, která by mohla některé čtenáře slabší povahy odradit. Četla jsem nějaký rozhovor s Darenem a on tam vysvětloval, že tu situaci dal na začátek knížky jen proto aby si čtenáři neudělali citový vztah k osobám, které zemřeli a nebylo to tak pro ně bolestivější. Je to dobré uvažování, ale myslím, že to mohlo chvíli počkat, protože to je nejdrastivější scéna z celé knížky.

"Books in my thoughts" (Knihy v mým myšlenkách)

31. ledna 2011 v 18:02 | Karolin |  "Books in my thoughts"
O co jde...
Vždy, když přečtu knihu, napíšu sem o ni recenzi o šesti bodech.

Budou to vlastně odpovědi na ty to otázky:

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Všechno to má jednoduchý důvod, zamyslím se o čem jsem vlastně četla a jaké to ve mě vyvolalo pocity. :)

Tady je odkaz, kde je mnohem víc informací Abyss.
Určitě by nebylo na škodu, kdyby jste se také přihlásili a zkusili to. ;)


LS-Výčitky

30. ledna 2011 v 16:59 | Karolina |  Má chvilková fantazie

Drabble
Povinná slova: svátky, překvapení, a v libovolném tvaru sloveso běžet.


Opatrně jsem mu položila ruku na rameno. Škubnul sebou. A vánoční svátky mají být veselé. Pomyslela jsem si.
,,Měl jsem tam být rychleji. Měl jsem běžet rychleji!" zašeptal zdrceně. Nesnažila jsem se mu podívat do tváře, i když jsem ji neviděla od doby co zemřela jeho sestra. Pomalu se otočil a mé oči, upřeně koukali na jeho tvář. Byla popálená, zarudlá, rozervaná.
,,Nemůžeš za to." řekla jsem a chytla ho za ruku. ,,Mám pro tebe překvapení."
Jeho obličej znejistil ,,Jaké?"
Podívala jsem se do jeho očí, byly smutné, plné beznaděje. Byly slepé. Zatajila jsem dech a políbila jeho popraskané rty.

Sen

29. ledna 2011 v 15:00 | Karolin |  Má chvilková fantazie
,,Né!" ozývalo se.
,,Zabijí vás! Pomstí mě!" křičela mladá dívka.
,,Nebude to dlouho trvat" pošeptal vysoký muž v bílém.
,,To doufám" řekla žena a podala muži injekční stříkačku.
,,Nechte mě!" ozvalo se na posledy. Pak jen ticho. Ticho, které přinášelo slast ušním bubínkům. Ticho, které tak dlouho neslyšeli.

Stála na rozprostřené louce, nad kterou plynuly modré mraky. Větřík si pohrával s jejími vlasy a slunce ji nepříjemně svítilo do očí. Naproti ní se objevila postava.
,,Mami?" zašeptala a popošla blíž. Spatřila ji, bez pochyb se rozběhla k postavě co stála naproti ní a skočila ji kolem krku.
,,Mami" vzlykla.
,,Řekni něco" zašeptala a ještě víc ji k sobě přitiskla.
,,Mám tě ráda" řekla její matka. Dívka uvolnila své objetí a podívala se do smaragdově zelených očí své matky.
,,Vždyť já tebe taky" pousmála se.
,,Už tě nechci nikdy ztratit" zašeptala a instinktivně se otočila za sebe odkud se ozval nějaký šramot.
Ztuhla. Byla v šoku. Stál tam její otec.
,,Ta…tati" vykoktala a popoběhla k němu blíž. Objala ho stejně jako svou matku a pak se zmatkem v očích se snažila přít na to, kde vůbec je.
,,Proč jste tady?" zeptala se.
,,Protože si naše dcera" řekl její otec chladným hlasem. Dívka si vynutila na tváři vděčný úsmev.
,,Jsem ráda, že jsme tu po hromadě. Chyběli jste mi!" zasípala a setřela si slzu, co se jí svezla po tváři.
,,Jsme zase rodina" dočista se rozbrečela. Otec s matkou přistoupili blíž a pevně ji chytli za ruku.
,,Už nám nic nehrozí" zašeptala její matka.
,,Jsme v bezpečí" dodal otec.
,,A co když ne?" ozval se značně nepříjemný hlas. Chraptivý, suchý hlas…
Dívka sebou silně škubla a podívala se na vysokého muže co stál naproti jí a jejím rodičům. Mastné vlasy měl stáhnuté do culíku. Pod oči měl tmavé kruhy a celou tvář měl zarostlou vousy.

,,Jak to, že to tak rychle přestalo působit?" řekla značně unavená žena.
,,Nevím" odpověděl starším muž a vzal si od ženy další injekční stříkačku.
,,Přežije to?" zajímala se.
,,Samozřejmě, spíš se bojím o její psychiku."
,,To se nějak zvládne" řekla žena s optimismem.
,,Nemyslím si" řekl muž a použil injekci.

,,Co chcete?" vyhrkla dívka.
,,Tvoji bolest, smutek, slzy…" řekl muž s humorem a přistoupil blíž.
,,Ne!" vykřikla.
,,Nechci rodiče znovu ztratit."
,,To já chápu" řekl muž.
,,Také jsem měl rodiče, dokud jsem je neotrávil" zasmál se.
,,Ty zrůdo!" vykřikl dívky otec snažíc se zapojit do rozhovoru. Muž se pořád přibližoval, zastavil se až, když stál na dosah ruky.
,,Co tedy chcete?" zeptala se znovu dívka.
,,Je" sykl muž. Dívka na sucho polkla.
,,Proč?"
,,Protože to co jednou ztratíš už zpátky nezískáš" řekl a mávl rukou aby dívčiny rodiče přistoupili k němu, ovšem ti se ani nehli. Muž vytáhl zbraň a namířil ji na dívku.
,,Tak bude to?!" křikl. V tu chvíli se rodiče bez váhání rozešli k muži.
,,Mami! Tati!" vzlykla dívka.
,,Já vás nechci ztratit."
,,Nechceš" zasmál se muž.
,,Ale musíš."

,,Né!" ozvalo se psychiatrickou léčebnou.
,,Najdu vás! Pomstím vás!" křičela dívka ze všech sil a házela sebou na lůžku, ke kterému byla připoutána.
,,Ty zrůdo! Vzala jsi mi rodiče!" znělo léčebnou. Z dívčiny pokoje vycházel bezmocný, ustrašený křik.
,,Zabiju vás! Všechny!" křičela a házela sebou čím dál víc aby se vymanila z popruhů , které ji poutali nohy i ruce.
,,Najdu si tě" zasípala a zalapala po dechu. Zklidnila se, ale jen na pár sekund poté ji opět pohltil záchvat vzteku.
,,Mami!" vykřikla a silně sebou trhla.
,,Sestři!" křikl doktor.
,,Injekci" řekl a popošel k dívce.
,,Chceš něco říct" zašeptal, ale dívka si ho nevšímala. Zmítala se na lůžku a křičela slova smutku a vzteku.
,,Řeknu ti to, ale jen když se zklidníš." řekl doktor v klidu a podíval se do jejích zelených očí, které měla po své matce. Dívka znervózněla a pohledem si změřila doktora. Doktor nasadil zlomyslnej úsměv a naklonil se k ní. Dívka se ani nepohnula, čekala co se bude dít dál. Jeho suchý dech jí přistál na tváři.
,,Víš kdo byl ten muž?" zašeptal.
,,Ten muž v tom snu byl-" zarazil se. Jako by si to slovo chtěl vychutnat. Jako by chtěl cítit její bolest, smutek, slzy…
,,Ten muž byl smrt" sykl jí do ucha a vrazil ji do stehna další injekci.
,,Odporná, zlá, nespravedlivá… smrt" poslední slova, co slyšela než usnula.







To co jednou ztratíš, už zpátky nezískáš...

Smrtící pouto

24. ledna 2011 v 23:22 | Karolin |  Téma týdne
,,Nemusí to takhle dopadnout" zašeptala mladá dívka.
,,Prosím slez" řekla opatrně, ale zády otočená postava se ani nepohnula.
,,Nenechám tě tu, jsi můj brácha" ozvala se znovu. Postava sebou lehce trhla, ale ihned se vrátila do předešlé polohy.
,,Tede, prosím." řekla už popotahujícím hlasem. Postava před ní zakroutila hlavou. Byl to vysoký štíhlý kluk, který stál na širším kovovém zábradlí a sledoval plynoucí vodu pod mostem.
,,Spolu to zvládnem" snažila se navázat kontakt se svým bratrem.
,,Nic o mě nevíš" sykl.
,,Něco vymyslíme" řekla a setřela si kapku z tváře, nebyla to slza ale studená kapka deště.
,,Ty" začal hoch.
,,Máš vše…-" zarazil se. Jako kdyby se mu slova zadrhla v krku. Nedořekl to, jen potřásl hlavou.
,,Co mám?" zeptala se dívka. Hoch opatrně pozvedl ruku a setřel si mokré čelo od deště poté vrátil ruku podél těla a zhluboka se nadechl.
,,Máš všechno, rodinu, přátele. Prostě všechno." Dívka na sucho polkla.
,,Ale Tede, vždyť ty máš taky rodinu. Máš mě,mamku…"
,,Ne" sykl.
,,Jak ne?"
,,Jsem pro vás nic, pouhé nic." Dívce se zpustila slza, napříč tváří.
,,Sám víš, že to není pravda. A navíc, že skočíš z mostu do řeky tím se nezabiješ."
Hoch přikývl.
,,Ale pro mého otce to pravda je." odmlčel si. ,,Neumím plavat."
,,Promiň neuvědomila jsem si, že..-"
,,To je dobrý" přerušil ji.
,,Tede, slez z toho zábradlí a promluvíme si." řekla dívka u udělala krok ke svému bratrovi.
,,Neslezu, cítím se tu dobře. Ta voda je jako mé myšlenky. Tak nezávazná, nespoutaná." Dívka se nadechla, že už něco řekne ale chlapec pokračoval.
,,Víš, dneska se mi zdálo, že jsem lítal. Bylo to tak krásné, byl jsem štastný. Vnímal jsem vzduch a užíval si každou vteřinu svého života. A víš co jsem si v tom snu pomyslel? ´Nevadilo by mi zemřít, byl by jsem rád, kdybych zemřel.´ A pak jsem najednou spadnul. Spadnul jsem pod autobus, který mě přejel. Probudil jsem se a byl jsem štastný." Dívka nevěděla co na to říct, ale cítila bratrův úsměv, co měl na tváři. Cítila jak se v tom snu cítil.
,,Nikdy mě nepochopíš."
,,Tede, proč bych tě nepochopila?"
,,Protože se smrti bojíš, ale já smrt miluju. Mám ji rád a vážím si ji. A to ne jen proto, že mi ukončí tu to trápení."
,,Tede" vzlykla sestra.
,,A pochopíš ty mě?" Hoch se zarazil a po chvíli vnitřního zmatku opatrně slezl ze zábradlí. Došel ke své sestře a podíval se do jejích uslzených očí.
,,Co mám pochopit?"
,,Že jsme dvojčata a vše co cítíš ty, cítím i já. Že kdybys ses zabil, já bych to bez tebe nezvládla." Hoch zamyšleně přikrčil oči.
,,To mě nenapadlo" řekl.
Dívka se pousmála a řekla: ,,půjdeme domů."
Chlapec přikývl a rozešel se vedle své sestry. Byl očividně zmatený a plný vnitřního rozporu.
,,Promiň" zašeptal a vyškubl se ze sevření své sestry. Rozběhl se naproti zábradlí a přeskočil ho.
,,Teduarde!" křikla dívka a rozběhla se za svým bratrem, ale už bylo pozdě. Naklonila se přes zábradlí a podívala se do tmavé řeky, kterou ozařoval měsíc. Bez váhání skočila za ním.
Až když letěla vzduchem, uvědomila si, že neumí plavat stejně jako její bratr.
Poslední její myšlenka ji prolítla hlavou. "Ty se smrti bojíš,ale já smrt miluju."
Utopili se.
Až za týden našli dvě mrtvá těla. Mladého kluka, který si přál zemřít a jeho dvojče, dívku, která se smrti bála…

Profesor 2

19. ledna 2011 v 20:33 | Karolina |  Profesor



,,Corusi!" křikl ředitel školy a rozrazil dveře od profesorovi komnaty. Profesor Snawe seděl u svého stolu a se značným odporem škrtal papíry, které leželi před ním.
,,Co se děje?" řekl značně rozmrzelý.
,,Jsem naprosto znechucený!" křikl čaroděj. Profesor se zarazil, ale na ředitele se nepodíval.

Vzpomínky

15. ledna 2011 v 19:49 | Karolina |  Má chvilková fantazie
,,Byl to náš přítel, syn, ale i manžel." slova se rozezněla po sále a já stěží zadržovala slzy. Tupě jsem koukala před sebe a v hlavě si procházela všechny vzpomínky.

,,Tak Pojď" křikl a rozběhl se do mírného kopce.
,,Co tam je?" zajímala jsem se.
,,Uvidíš" pousmál se a vyběhl na kopec, kde začal co si hledat po kapsách. Doběhla jsem chvíli za ním.
,,Slečno Beatricie Lonconsová, vezmete si mě za muže?"
Zalapala jsem po dechu, znali jsme se tak krátce, ale přeci jsem si byla jistá, že ho miluji.
Zarazilo mě to.
,,Já…" myšlenky jsem si rovnala v hlavě , i když jsem od začátku věděla co řeknu.
,,Samozřejmě, že ano" pousmála jsem se.

Slzy mi stékaly po tvářích. Proč zrovna on? Milovala jsem ho! Můj stesk byl nepopsatelný.

,,Na co myslíš?" zeptal se.
,,Na všechno" zamyslela jsem se.
Zlomyslně se pousmál a dal mi pusu na tvář. ,,Nemysli na nic."

,,Byl oddaný, hrdý a čestný muž. Miloval svoji vlast. Bude nám chybět. " zhluboka jsem vydechla.

,,Dobrý den slečno" pozastavil mě neznámý muž.
,,Dobrý den" řekla jsem a podívala se do jeho pronikavých očí.
,,Já jen, že máte tady čokoládu." řekl a opatrně se dotkl mého koutku úst.
Začervenala jsem se ,,děkuji."
,,Mohu vás pozvat na večeři?"

Poprvé jsem se od jeho smrti pousmála. Měli jsme originální seznámení.
,,Možná by teď mohla něco říct jeho novodobá manželka." zaznělo sálem a všichni upřeli svůj zrak na mne.
Nejistě jsem popostoupila k mikrofonu.
,,Já…" začala jsem. Zakroutila jsem hlavou.
,,Víte, byli jsme svoji tři dny" v sále bylo naprosté ticho. Nebylo slyšet smrkání do kapesníků ani tiché vzlyky příbuzných.
,,Zdá se vám to spravedlivý?" Zhluboka jsem se nadechla.
,,Není… jen chci říct, že mi bude chybět." zavřela jsem oči aby se mé další slzy nedostali k tvářím.

,,Taky mi budeš chybět" ozvalo se. Nechápavě jsem se otočila. Stála jsem na kvetoucí louce a naproti mně stál on. Rozešel se ke mně, ale narazil do nějaké průhledné bubliny jako kdyby byl v jiném světě.
,,Proč to všechno?"
Zalapal po dechu jako kdyby chtěl chytit slova. ,,Byla to moje chyba, nebyl jsem dostatečně pozorný."
Nechápavě jsem pozvedla obočí.
,,Ale zemřel jsem za svoji vlast, zemřel jsem v boji za svoji vlast."
,,Jsem na tebe hrdá" zašeptala jsem.
,,Miluji tě"

Otevřela jsem oči a prohlídla si plný sál lidí, všichni byli v černém. Slzy se mi řinuly z očí. Podívala jsem se na fotku vedle rakve.
,,Milovala jsem ho." zašeptala jsem a odešla ze sálu.

Vyčerpaná

11. ledna 2011 v 21:14 | Karolina |  Má chvilková fantazie
Už jsem o svůj život bojovala minimálně dvě hodiny.
Prolítla jsem horkým vzduchem a chytla se hořícího lana. Podívala jsem se pod sebe a zalapala po dechu. Byla tam jáma s kůly. Pomalu jsem rozhoupala lano a skočila do nedaleké kaluže.
,,Auuu!" zajíkla jsem se.
Už jsem neměla sílu se zvednout, pomalu jsem se doplazila ke dveří a začala na ně zběsile bušit.
,,Už konec! Otevři!" sebrala jsem poslední silu na svůj křik.
,,Prosím" vzlykala jsem.
,,Až budeš umírat také se nad tebou nikdo nesmiluje." ozvalo se zpozad dveří, které se vzápětí otevřeli.
,,Nebo myslíš, že jo?" sehnul se ke mně a zašeptal mi do ucha.
,,Ne" vzlykla jsem a zabořila hlavu do tvrdé země aby nebyl vidět můj stud.
,,Tak pojď."
,,Ne!" křikla jsem a ohnala se po něm rukou.
,,Dobře, jak chceš" řekl a zvedl se. Pozvedla jsem hlavu abych se ujistila, že tam pořád stojí, ale on se otočil a odešel.
,,Počkej!" zajíkla jsem se. Zastavil se, ale neotočil.
,,Pomůžeš mi se zvednout?" pořád nehybně stál.
,,Prosím" dodala jsem.
,,Tak pojď" řekl a v mžiku byl u mě. Podal mi své zjizvené ruce a já se jich nejistě chytla. Opatrně jsem se postavila.
,,Už to bude dobrý" zašeptal a pevně mi stiskl ruku. Nejistě jsem se pousmála a udělala krok vpřed v tu chvíli se mé tělo celé od krve, potu a špíny zhroutilo do jeho náručí.
Omdlela jsem.

Profesor 1

3. ledna 2011 v 19:15 | Karolina |  Profesor




Nehybně postával u pootevřeného okna. Pozoroval kapky dopadající na okap a upíjel ze skleničky vína. Často u toho okna stával a nikdo nevěděl proč.


Oči slunce

3. ledna 2011 v 18:19 | Karolina |  Básně
Stíny brání mi v pohledu,
do zářivých očí slunce.
Kousek od stínu odejdu
a ono mě zasáhne prudce.