Duben 2011

Bez emocí, bez citů. NIC.

24. dubna 2011 v 23:46 | Karolina |  Téma týdne
Stalo se to před pěti lety. Byli jsme s kamarády venku a začala bouřka. Blesky tříštily oblohu a hromy nám vháněly strach do žil. Nebyla to obyčejná bouřka. Byla ... byla divná. Už od začátku jsem měl divné tušení. Uhodil blesk a strom, který byl jen kousek od nás začal hořet. Všichni jsme vyděšeně uskočili a sledovali, co se děje. Jeden kamarád vytáhl mobil a začal to točit. Okamžitě jsem ho okřikl. Nestydím se zato, že jsem měl největší strach. Jen se mi vysmál a začal vše natáčet. Otočil jsem se k odchodu, když v tom na mě křikl. Něco v tom smyslu, že jsem srab, samozřejmě, že mě natočil. Bouchl jsem vzteky a rozběhl se k němu, srazil ho na zem a snažil se mu mobil vytrhnout z ruky.
Uhodil blesk.. do nás.
On zemřel a já jsem se štěstím přežil. A tady začíná mé "vyprávění".

Noční směna (Stephen King)

24. dubna 2011 v 0:18 | Karolína |  "Books in my thoughts"


1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Prostě jednoduše chtěla jsem si něco od Kinga přečíst. Opravdu jsem nevěděla, čím začít a tak jsem šáhla po první knížce, co mi přišla pod ruku a byla od něj.

2. Definujte knihu až dvěma slovy.
To je těžký, protože to je vlastně takový "spis" povídek, ale když už tak asi: Dech vyrážející. (:D)

3. Definujte knihu jedním slovem.
Páni. xD

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Já bych se stotožnila s tím psychologem, co byl v povídce KOSTLIVEC a nebudu
prozrazovat, co z něj vyleze.. kdyby jste si to chtěl někdo přečíst.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Líbí se mi jak autor dokázal naprosto překopat děj. Vyvrátit to, co bylo před chvíli řečeno a já tomu, i přesto věřila.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Asi mi vadilo, že někdy se tam prostě patlala ta "omáčka" xD (I když to bylo třeba úmyslné.) a člověk si musel projít třeba tou nudnější fází. Kdy se mlelo jen tak o ničem.

Prázdniny

23. dubna 2011 v 11:47 | Karolína |  Stupidní zápisky z mého života
Sobota... prázdniny. :) No, není to krása?
Ne, není. Prázdniny jsou od toho aby si člověk odpočinul.. nabral síly.
Šel do kina, do bazénu nebo třeba na pouť, a nebo prostě dělal věci, které normálně nestíhá.

A já? Já si to jakožto "nadšený" sporotovec budu prohánět v hale. Klasika. Kdyby to aspoň bylo za naší kategorii :/, ale né. Hrajeme tedy dneska večer první dva zápasy na Bohemia Cupu a zítra další čtyři. Bezpochyb o tom, že to nebude nic jednoduchého, ale zase na druhou stranu.. zkušenosti se hodí. Zahraju si třeba proti dánům. :D

No, to k následujícím dnům. A teď uděláme pár krůčku zpátky a mrkneme se, co bylo.
No, bylo toho moc. Z pracovních čiností mi vycháří čtyřka. ALE já všude říkám, že za to nemůžu. (!Výjímečně to je pravda!)
Však to znáte,.. práce ve skupinách. :/
Hráli jsme poslední kolo žákovské ligy.. a postupujeme do finále. ;) Což je dobře. (Ještě aby ne.) Takže si to v červnu pojedeme někam do Ostravy a já pár dní po tomhle turnaji do Olomouce. V červnu se ze mě stane moravák. xD :D Páni.

To je asi všechno. Jinak, co teď chystám. Možná jste si všimli, chytla mě múza a já ji pevně držím u sebe a nehodlám pustit. Sametová růže pokračuje na dále a chystám úplně novou kapitolovku o úplně "normálním" hochovi. Ale to si ještě budete muset chvíli počkat. ;)

Maminčin deník

22. dubna 2011 v 21:23 | Karolína |  Jednorázovky
Prsty jsem přejela po kožených deskách tlusté knihy. Ležela ve velké krabici a vypadalo to, jako by se schovávala před světem. V krabici ještě bylo jedno pánské tričko, zlatý řetízek a album s fotkami. To všechno mi zůstalo po mé matce. Jen tohle, jen ty čtyři věci. Byla jsem sirotek. Rodiče mi zemřeli při autonehodě a mě po nich nebo vlastně jen po matce zůstala jen tato krabice. Dvěma prsty jsem ze zaprášených desek setřela prach. Pokusila jsem se přečíst, co na nich bylo napsané, ale prachu bylo tolik, že to přečíst nešlo. Nakonec jsem použila celou dlaň. V krabici se zaleskla kniha s pěti písmeny. Deník, bylo na ní napsáno. Zamyšleně jsem pozvedla obočí a nepatrně se pousmála. Páni, deník! Tohle je maminčin deník. Jak mi chyběla, ona i otec. Oba. Milovala jsem je. Natáhla jsem se pro knihu a vyndala ji z krabice. Nadechla jsem se a zplných plic jsem odfoukla i zbylý prach. Bylo ho opravdu hodně. Zakuckala jsem se. Otevřela knihu a pohled mi padl na její úhledné písmo. Ano, to jsem měla po ní. Psala krásně. Každé písmenko jako přes kopírák, nepatrně jsem se pousmála a otočila stránku. Dychtivě jsem se začetla a hltala každé její slovo. Nevěřila jsem tomu, bylo to.. zvláštní. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Když jsem přečetla prvních deset stránek, odvrátila jsem od knihy zrak a podívala se na tu krabici. Nesedělo mi to. Tohle nemohl být deník mé maminky. Bylo to psané jako nějaké poselství. Jako kdyby ten někdo věděl, že to někdo bude číst. Na chvíli jsem se nechala těmi pochyby strhnout, ale ty mě okamžitě opustili, když jsem se znovu začetla. Četla jsem dlouho, hodně dlouho...

Zavřená

21. dubna 2011 v 21:39 | Karolína |  Jednorázovky
Deset let.
Dlouhá doba, hodně dlouhá doba, když si vezmete, že jsem byla zavřená v jedné malé místnosti. V místnosti, kterou jsem přešla třemi kroky. Všude byla špína, pavučiny a krysy. Ve vzduchu se vznášel pach potu a smrad, který snad ani nejde popsat. Sluneční paprsky jsem viděla jen kolem dvanácté, kdy slunce bylo přesně nad malým okýnkem u stropu. Vždy se zdržely jen deset minut, poté vězenskou celou zase pohltila tma. Spala jsem na špinavé, zaprášené matraci a každý den jedla nechutně vypadající jídlo. V cele jsem byla sama celých dlouhých deset let. Jediné s kým jsem mluvila, byla soudkyně, která mě obvinila z vraždy mé dcery.

3. Každý trest bolí

20. dubna 2011 v 12:34 | Karolina |  Sametová růže

S posledních sil jsem dolezla po kolenou ke dveřím, zakrvácenou rukou chytla za kliku a otevřela. Ze zarudlých očí mi stékaly slzičky bolesti. Porozhlédla jsem se a vyhrabala na nohy. Spadla jsem. A znova. Zase jsem spadla, nakonec jsem po čtyřech přelezla chodbu a celou dobu se usilovně modlila aby dveře, ke kterým jsem měla namířeno, byli otevřené. Ano byli.
"Prosím?" ozval se muž v telefonu.
"Pane doktore" popotáhla jsem.
"Ano? Kdo je tam?"

2. Naděje

15. dubna 2011 v 20:09 | Karolina |  Sametová růže



Potichu jsem se vkradla dovnitř. Nakoukla jsem a mlčky se posadila do křesla.
"Dobrý den" zašeptala jsem. Doktor sebou nečekaně trhl a pohledem na mě spočinul.
"Dobrý den, Lien" řekl a posunul si brýle aby na mě viděl. "Minule jsi tak utekla.." řekl. "Chtěl jsem se tě na něco zeptat." Začal opatrně.
"Já to věděla!" vykřikla jsem.
"Co?" divil se doktor.
"Že si myslíte, že jsem cvok. Jak jsem vám mohla věřit?" řekla jsem a rychle vstala z křesla. Zamotala se mi hlava a upadla jsem.

1. Úleva..

10. dubna 2011 v 19:14 | Karolina |  Sametová růže


Každý večer. Každý večer jsem měla zabořenou tvář do měkkého polštáře a snažila se utlumit své vzlyky.
Každý večer…
Nedokázala jsem to ovládat, stačilo aby mi prolítla myšlenka hlavou a slzy si našly cestu sami. Vlastně ani ta myšlenka nemusela být, jako kdybych byla tak nastavená. Každý večer, každý den.
Dělo se to tak už dva roky. Nevěděla jsem proč, vlastně jsem si to nechtěla přiznat. Uvnitř sebe jsem ale věděla, že to bude kvůli té hrůze, co jsem prožila.
Sice už to bylo dávno, před třemi lety, ale já věděla, že při pubertě nastane problém. Že se to dostane na povrch.
Mé vzlyky byly plné bolesti, smutku a beznaděje. Nevěděla jsem, co mám dělat...
Měla jsem výčitky svědomí, byla jsem ztracena ve svém hněvu, žalu a utrpení.

Autorka

9. dubna 2011 v 14:30 | Karolina
Protože opravdu nesnaším, vyloženě nesnáším, když vlezu na nějaký blog a nemůžu najít nic o aturoce nebo autorovi.. tak vám sem dám něco o sobě.
Ano, ano.. chápu, i já i každý jiný si chce zachovat určitou anonymitu, ale přece jenom, někde by něco být mělo..
A protože ani já vám tady o sobě neřeknu zázraky, (podotýkám, jde o vás a o vaše zdraví..) tak vám sem dám text, který jsem psala do jedné soutěže, a který mě opravdu vystihuje. Ano, hádáte dobře. (A ten, kdo nehádá ať si nohou trhne. xD)


Antitalent.. (a nikdo mi to vyvracet nebude! No, však znáte mě.)

Malé zrnko v písku. Ano, ta osoba, ten snílek, který si myslí že změní svět. Všichni ví, že nezmění jen ta osůbka ano. Je totiž tvrdohlavá a když si něco usmyslí jde si zatím. To by nebylo tak hrozné, ale někdy obětuje tak moc. Někdy to jsou velké ztráty. Je to prostě vůdčí typ, který dokáže potěšit i zklamat, rozveselit i rozesmutnit. Možná že dokáže jednat diplomaticky, ale jen když je to na papíře v životě vůbec. Nemůžeme ji za to odsuzovat, ale v životě je to spíše diplomatický antitalent. Každý má něco, ale tu to není zrovna velké plus.
Dokáže se přetvařovat, to ji jde dobře, ale co jiného ji zbývá? Nechce žít v této době. Nebaví ji tady žít. Nudí se tu. Hodně zajímavá věta, když si vezmu dnešní svět. Kina, filmy, knížky, sport tolik věcí. Ta osůbka je stvořená pro jinou dobu. Věří tomu a ví to a jen nějakým malým nedorozuměním se ocitla tady. Je náladová, pesimistická a znuděná. Je pravda, že někdy zapomene na svět, kde by chtěla žít a užívá si to tu, ale to se stává málokdy. Proto ráda píše, ráda skládá písmenka za sebe a žije si svůj vlastní svět. Vždy si jde za svým cílem. Je odhodlaná a je akční. Akčnost to ji v dnešním světě chybí. Vždyť koho by potěšil každý den stejný. Škola, trénink, spánek, škola, trénink, spánek…
Ji určitě ne. Je prostě taková, nedokáže dělat více věcí najednou. A vlastně když se do něčeho pustí, nikdy u toho dlouho nevydrží. Všechno by ráda zkusila, nevím proč. Už je prostě taková. Kdyby se našel stroj času, byla první, která by ho vyzkoušela. Ráda zkouší nové věci, objevuje a sleduje, ale k čemu ji to bude? K čemu ji bude bojové umění, když ho nepoužije v životě? Potřebuje ten strach co ji zmrazí krev v žilách, tu tmu ve které se cítí jako doma to dobrodružství, které tak miluje. Nemá vzor, chce být originál, nechce být jako někdo. Nepotřebuje někoho napodobovat, nechce být dobrá jako někdo. Ona chce být lepší než někdo. A vzdor? Dnešní svět, dnešní doba. Měla by se lépe, kdyby byla postava v knížce. Má svá přání a sny. A věří že se jí splní.
Je neuvěřitelný snílek. A ví, že ve snech se žije a v životě sní. Možná už to víte, ale přeci jen je slušnost vám říct,kdo to je.
Ta osůbka, vysoká dívka s dlouhými hnědými vlasy a pronikavým pohledem jsem já.
To já bych chtěla žít v jiném světě. To já jsem životní antitalent.
Prosím seznamte se, to je můj temperament.

Prolog

9. dubna 2011 v 14:20 | Karolina |  Sametová růže


Pořád jsem se cítila sama..
Neměla jsem přátele, neměla jsem rodinu, neměla jsem nic.. Jen svůj strach. Jen sebe.
Zavraždili mi rodiče a já byla jediným svědkem.. Jediným svědkem té ohavnosti. Té hrůzy.
Skončila jsem v dětském domově. Tam, kde by jsem měla být v bezpečí, ale nebyla.

Jednoho dne se vyskytla malá naděje, malé světýlko, které mi mohlo změnit život. Jeden člověk, kterému na mě záleželo..
A tady to všechno začíná...
Můj příběh o mém životě. O životě, který mi nepřinesl nic dobrého.. o životě, který už mě nespočetnětkrát srazil na kolena a já vstala.. Dokážu vstát i naposledy?


Prolog k sametové růži.. :)
Já vím, já vím.. přichází "brzo", protože tahle kapitolovka už je dlouho rozepsaná, ale já jsem se rozhodla ji celou přepsat. Poupravím, opravím, přepíšu, něco připíšu.. a pak stejně zjistim, že to je hrozné. :D Dobře.. já jen, aby jste byli v obraze. xD
Autorka obrázku sídlí ZDE

Rozsochatec 2OO9

4. dubna 2011 v 21:29 Stupidní zápisky z mého života
Tak jsem včera našla můj deniček, který jsem psala asi dva roky. Neuvěřitelné, co se tam všechno našlo a jak jsem se u toho nasmála. Rozhodla jsem se, že se s nějakými zážitky s váma podělím. :) Je dost možné, že to nepochopíte, protože myšlenky jsou jiné než text, ale tak zkusím to. ;)

Nic jsem nepřeměnila, jen jsem vše pečlivě opsala.

Rozsochatec 2009 - Heslo pro tento zážitek. Co se dneska posere, to zítra bude dobrý. (Bohužel pro nás to neplatilo.)

14:00
Odjíždíme s tetou z plzně.
14:30
Jedeme do prahy.
15:00
Cesta do Prahy byla v pořádku, ale na Barandově je zácpa.
15:10
Když konečně projedeme, volá nám mamka. Jeli jsme dvěmi auty. Mamka vyjížděla o několik hodiny dříve, protože se jednalo o její pracovní akci a tak na místo potřebovala dorazit dřive než ostatní. My jsme se s tetou jen slušne připařili. ,,Ahoj, hele za mnou je autonehoda tak to objeďte."
15:15
My to neobjíždíme, protože to nejde. Stojíme v zácpě.
15:30
Pořád stojíme v zácpě.
15:35
Už jsme zácpou projeli a jedeme dál.
16:00
Opět nám volá mamka. ,,Hele na humpolec je objížďka. Tak to objíždíme."
17:00
Motáme se v Humpolci.
17:20
Pořád se motáme v Humpolci.
17:25
Pořád jsme v Humpolci.
17:30
Jedeme zpátky na dálnici.
17:35
Už zase nám volá mamka a diskutuje s námi, kam nám to zavedla. Říká: ,,Ale my sjme odbočovali na Jihlavu."
Teta už začíná být rozčílená a říká. ,,Já ji snad zabim!"
17:50
Odbočujeme na Jihlavu přitom nadáváme.
18:00
Jedeme na Havlíčkův brod.
18:10
Zase volá máma, teta se děsí předem. ,,Na Havlíčkův brod je objížďka."
18:25
nadáváme, kdo to vymyslel.
18:30
Pořád nadáváme.
18:35
Už nás bolí pusa, ale pořád nadáváme. Jsme opravdu rozčílené.
18:45
Přijeli jsme.
18:50
SUPER! Máme pokoj s televizí. Zapínám televizi, televize nefunguje. Ladím televizi, televize nefunguje.
17:00
Nadávám.
17:01
Ještě pořád nadávám.
18:17
Jdeme se opalovat.
18:52
Zadřela jsem si třísku do nohy.
18:55
Nemůžeme ji vyndat. Už toho mám akorát tak plný zuby.
19:00
Večeřím.
23:00
Spím

Kolín - Všichni se "těšíme"

3. dubna 2011 v 22:16 | Karolina |  Stupidní zápisky z mého života
Takže celej víkend doma, prosezenej u počítače, ale nevadí mi to. To je nejdůležitější, ne? :D
Dobře, tak jednou když mám volný víkend, můžu se celou dobu válet. Tvrdím já. Příští dva víkendy mám zase plný.. sport si vybírá svou daň. Bohužel..

Jsem vrah..

3. dubna 2011 v 12:15 | Karolina |  Má chvilková fantazie
Ticho, tma jen zvuk kapající vody z okapů. Když jsem byl malý, říkali mi, abych se v noci nikde netoulal. Žijeme v hodně nebezpečné části města, kde je hodně vražd. Poslouchal jsem a nikam po setmění nechodil. Až jednou.. Byla skoro půlnoc, otevřel jsem okno a chvíli se z něj jen tak koukal, když v tom jsem zaslechl křik. Uši drásající křik, který nenaznačoval nic dobrého. Byl to křik dívky, mladé dívky. Neváhal jsem a vyběhl z domu, běžel jsem podél silnice, celý mokrý od velkých loužích, kterými jsem proběhl. Pořád jsem se řídil tím zvukem. Nezvládl jsem to. Zklamal jsem, přiběhl jsem k mrtvému tělu. K tělu mladé dívky, která nejevila známku životu. V tu chvíli se něco stalo, něco co nedokážu popsat. Změnil jsem se, byl jsem plný hněvu a vzteku. Nenávisti, zloby, pomsty.. Měl jsem sto chutí někoho zabít. Hlasitě jsem se rozkřičel na celou tu temnou uličku, ten křik se ozýval nekonečně dlouho a mě se z očí spustili slzy. Padl jsem na kolena a rozbrečel se. Ta dívka, byla moje sestra. Moje sestra, která se vracela z narozeninové párty domů. Hlasitě jsem vzlykal a svíral její ruku. Nechtěl jsem ji opustit, ale musel. Klečel jsem tam oddaně na pokraji svých sil. Tlumeně dýchal a doufal, že ty myšlenky v mé hlavě, jsou jen chvilkový smutek a hněv. Nebyly. Po tváři mi stekla poslední slza, poslední tichý vzlyk.. Zvedl jsem se a odhodlaně se zaslepeným srdcem mým hněvem, odešel. Odešel jsem o pár ulicí dál, kde jsem zabil. Zabil jsem stejně nevinnou dívku, jako byla moje sestra. Jsem vrah.. Jsem vrah, který nezabil jednou, ale desetkrát. Už deset let uplynulo od té události a já každý rok v dni její smrti nechám probouzet svoji druhou tvář. Nechám probouzet.. mě.

Errare humanum est - Mýliti se je lidské

2. dubna 2011 v 15:17 | Karolina |  Jednorázovky
Srdce měl až v krku, své roztřesené ruce schovával za zády a neopovažoval se ani pohnout. Po spánku mu stékala kapička potu a po tváři slza. Slza strachu a bolesti, kterou si už prožil. Slza, která už nic nezměnila, slza, která ho opustila i s tou nejmenší nadějí. Byl to vysoký muž. Měl nádherně modré oči a ještě krásnější kaštanové vlasy. Zaraženě stál za mřížemi doufajíc, že se stane zázrak. Že se bůh smiluje, že se z toho nic neděje a že vše je jen sen. Bůh byl jeho poslední naděje a aniž by to tušil i ta už pohasla. Na sobě měl bílé tričko, které obepínalo jeho svalnatou hruď a vypracované břišní svaly. Bylo špinavé, mokré od jeho zavánějícího potu a od jeho neobyčejné krve, která se leskla jako ten nejdražší drahokam. Ty jeho oči, do dneška na ně nezapomenu. Byli tak čisté, nádherné, nevinné... byli krásné. Středověkou věznící se ozýval tichý vrzot pout. Byli to jeho pouta, která svírala jeho špinavé, zakrvácené ruce. Tak moc se mu ty ruce s nezvykle hrubou kůži třásly, že pouta vydávala nepříjemné do uší zařezávající se zvuky. Jediné zvuky.. On nevydal ani hlásek, ani jednu prosbu ani jeden vzlyk. Čekal, kdy si pro něj přijde stráž a odvede ho na veřejnou popravu. Na veřejné ponížení před svoji veřejnou smrtí. Byl odsouzen k smrti, k veřejné popravě useknutím hlavy. Jenže nevinně on totiž nic neudělal. Naprosto nic, ten kdo zabil tu mladičkou dívčinu byl jeden strážce, který se později stal i katem. To on ji zabil, ale usvědčil jeho. Z očí se mu už vylily proudy slz. Chvílemi se ozvalo tiché vzlyknutí, nejtišší jaké bylo jen možné. Po chvíli se strážný zvedl z dřevěné stoličky a rozešel se k němu. Bez jakéhokoliv slova otevřel mříže a chytl ho za jednu paži. Muž poslušně sklonil hlavu, nechápal, co udělal. Nevěděl proč ho křivě obvinili. Od dětství byl dobrý člověk, modlil se, měl tři krásné děti. Miloval svou ženu, nikdy nikoho neošidil. Tak proč? To už i bůh je zaslepený jako lidé? ... Dlouze vydechl a na nepatrně krátkou chvíli zadržel dech. Snažil se tvářit oddaně, smířeně. Dařilo se mu to, ale toho smutku a strachu v očích si musel všimnout každej. Došli do dlouhé chodby, kde čekali další strážní. Pro jistotu mu spoutali i nohy a rozešli se s ním na velké náměstí, kde měl být ukončen jeho život. Nedělal problémy, často jsem se divil. Byl ukázněný, slušný, smířený.. Náměstí bylo plné lidí, plné křičících rozčílených obyvatelů města. Muž vystoupal na malé dřevěné podium a se vší svojí hanbou se otočil k nim čelem. Svýma smutnýma očima propaloval ty ženy, muže a děti před ním. Až někde na konci davu spatřil plačící ženu a vedle ní dva vysoké chlapce. Jeden z nich držel v náručí malou holčičku. Na sucho polkl. Byl odhodlaný tvářit se bez emocí a bez jakéhokoliv náznaku strachu a smutku,ale to vše teďko hodil za hlavu a rozbrečel se. Nevzlykal, nekřičel, nemluvil. Jen stál a z očí se mu hrnuli velké slzy beznaděje. V tu chvíli do něj někdo šťouchnul. Spadl na kolena a následně mu někdo zatlačil na hlavu aby ji položil na špalek. Zhluboka se nadechl. Na náměstí bylo hromové ticho, nikdo nic neřekl.
,,Errare humanum est" řekl tak nahlas aby to slyšeli naprosto všichni. Bylo mu jasné, že to slyšelo jen pár lidí, ale neřešil to. Strážce, který si už přes hlavu přehodil kápi a vzal do ruky sekeru se na něj nechápavě podíval. Nechápal, kde se ten chlap naučil latinsky, vždyť je to jen obyčejný měšťan. ,,Co to znamená? " zašeptal.
,,Mýliti se je lidské,." zašeptal a naposledy se na kata podíval. ,,Odpouštím vám" dodal ještě a sklopil zrak, zavřel oči. Rána.. smrt. Konec.
Ten strážce, ten kat, ten muž, který ho usvědčil, i když věděl, že je nevinný. Ten muž, který zabil tu dívčinu jsem já.
To kvůli mě zemřel, to já jsem ho usvědčil, já jsem ho dovedl na popravu a já jsem ho zabil. To já zpytuji svědomí...