Bez emocí, bez citů. NIC.

24. dubna 2011 v 23:46 | Karolina |  Téma týdne
Stalo se to před pěti lety. Byli jsme s kamarády venku a začala bouřka. Blesky tříštily oblohu a hromy nám vháněly strach do žil. Nebyla to obyčejná bouřka. Byla ... byla divná. Už od začátku jsem měl divné tušení. Uhodil blesk a strom, který byl jen kousek od nás začal hořet. Všichni jsme vyděšeně uskočili a sledovali, co se děje. Jeden kamarád vytáhl mobil a začal to točit. Okamžitě jsem ho okřikl. Nestydím se zato, že jsem měl největší strach. Jen se mi vysmál a začal vše natáčet. Otočil jsem se k odchodu, když v tom na mě křikl. Něco v tom smyslu, že jsem srab, samozřejmě, že mě natočil. Bouchl jsem vzteky a rozběhl se k němu, srazil ho na zem a snažil se mu mobil vytrhnout z ruky.
Uhodil blesk.. do nás.
On zemřel a já jsem se štěstím přežil. A tady začíná mé "vyprávění".


Byl jsem na jeho pohřbu. Mlčky postával u dřevěné rakve a tvářil se neutrálně. Nemrzelo mě to, nechtělo se mi plakat ani křičet. Nebolelo mě na hrudi, když jsem na něj pomyslel. Bylo mi to prostě jedno. Všechno. Říkal jsem si, že jsem asi ještě v šoku. Ale to jsem se šeredně mýlil.

Narodila se mi sestra. Necítil jsem žádnou úlevu, že ona i moje maminka jsou v pořádku. Neradoval jsem se. Nerozplýval. Nic. Neřešil jsem to. Byly mi jedno. Jako kdyby se nic nestalo. Říkal jsem si, že si na ní musím jen zvyknout. Ale to jsem se šeredně mýlil.

Vyhrál jsem se svým týmem v basketbalu mistroství republiky. Všichni usilovně slavili a dokonce i moje maminka měla slzy v očích. Ani jsem se neusmál, ale ani nezamračil. Tak jsme to vyhráli, no a co? Bylo mi to jedno. Vždyť to nic nebylo, ne? Necítil jsem ani špetku pýchy nebo hrdosti. Necítil jsem nic. To už mi bylo podezřelé. Došel jsem za doktorem, jestli nemám po tom střetnutím bleskem nějaké následky a on jen řekl: "Stal se zázrak." Nic. Necítil jsem štěstí ani radost.

Na diskotéce jsem se opil. Ani nevím jak se to všechno odehrálo, ale vím, že ráno jsem se probudil někde v cizím bytě u cizí dívky. Chladně jsem na ni koukal a vši silou v sobě snažil vyvolat byť jediný pocit. Klidně i záporný. Žádné zběsilé bouchání srdce, když jsem si vybail pár chvilek z předešlé noci. Nic.

Byly povodně. Přišli jsme o všechno. O dům, o naše věci, vzpomínky. A málem jsem mohli přít i o život. Snažil jsem se tvářit, že mě to opravdu mrzí, ale doopravdy? Bylo mi to jedno. Neměl jsem strach, že zemřu. Ani na chvilku jsem to nepocítil..

Zjistil jsem, že tím bleskem se ze mě stala chladná skála. Jen schránka, která snad ani nemá duši. Ktera necítí radost, lásku a smutek. Která je prázdná.. ve které je jen ubohé, prosté NIC. Snažil jsem se s tím smířit a prostě žít.. nešlo to.
Při autonehodě mi zemřeli rodiče i s mojí sestrou. Stál jsem nad rakví slušně oblečený s tváří naprosté bezcitnosti. Díval jsem se a v ruce svíral bílé lilie. Popošel jsem blíž a usilovně jsem se snažil ze sebe vymáčknout byť jedinou slzu. Bez výsledku. Položil jsem květiny na rakev a smutně se pousmál abych neměl tak kamennou tvář. Všichni kolem mě vzlykali naříkali a já.. JÁ, který na to měl největší právo.. Stál jsem mezi nima naprosto studený, klidný, lhostejný k té situaci.
Bylo mi to totiž jedno. Teda vypadalo to tak...

Bez emocí, bez citů.. zjistil jsem, že jakmile ztratíte vnímavost, emoce, city jste NIC! NIC! Všechno bych za to dal, všechny peníze světa, všechnu prokletou slávu.. všechno. Dělá se mi zle, když vidím lidi, kteří si tichle "darů" neváží.
Dělá se mi zle ze sebe. Protože to já jsem neuronil ani jedinou slzu pro svoji mrtvou matku, sestru a ani otce.
To já jsem to jedno velké nic.
 


Komentáře

1 Christine Christine | Web | 30. dubna 2011 v 8:55 | Reagovat

je to krásne...myslím, že príliš dobré na tému týždňa... :)

2 Jana Jana | 6. května 2011 v 14:46 | Reagovat

To je pravdivé nebo smyšlené?

3 Jana Jana | 6. května 2011 v 14:47 | Reagovat

[2]: jinak můj email je leenaa@email.cz. Jestli je to pravdivé a budeš chtít, napiš mi prosím na mail.

4 Veverka Veverka | Web | 12. května 2011 v 15:05 | Reagovat

Tak to je... dokonalé.

5 Honza Honza | E-mail | 27. června 2012 v 1:33 | Reagovat

Ahoj,

jsem na tom dá se říci podobně.
Bez emocí, bez jakéhokoliv projevu citu, prostě bez ničeho...
Už to trvá více jak 2 roky...
Zemřela mi minulý rok babička a já neuronil ani slzu..prostě nic.
Přesně to co popisuješ mám i já.
....
Byl jsem velice ale velice citlivý člověk ... nyní využívám této "necitovosti" k prosazení se a daří se .... asi 2x se mi podařilo v průběhu těch dvou let na chvíli "procitnout", ale jakmile to přišlo, tak to zase odešlo...
Jsou jisté metody a techniky ... to jedno z procitnutí se mi podařilo při meditaci ... ostatní Ti napíšu, zda-li chceš ... jsou to spíše takové očišťovací metody.
....
Na jednu stranu je to hrozne ... vzpominam si, jak jsem z toho malem zesilel, kdyz mi jakoby nekdo doslova vzal cely muj zivot ... vzpominky, radosti, bolesti, smutky, atd ... ale uz si na to pomalu zvykam.
Je to takovy zpusob obrany.
Ma to ale zase fajn vyhody ... nemit treba strach.
Kazdopadne se na to divej z druheho hlediska pokud se Ti tedy uz nepodarilo procitnout.
Na tom spatnem hledej vzdy dobre ... vymackni z toho co nejvic muzes, at to pracuje pro Tebe...ano zivot je v tomto stavu naprd bez prozivani, ale nikdy vice nemas tak cistou hlavu jako s timhle ... samotna logika a uvazovani dokaze velke veci.
Kazdopadne nikdy nezapominej verit, ze vse bude zas lepsi.
Btw. jestli si chces tlachnout, tak mi napis a muzeme o tomhle "nadpozemskym" ..mno spise podpozemskym stavem popovidat.
Mej se
Honza

6 Honza Honza | 27. června 2012 v 1:33 | Reagovat

Tu je ten mail - lermi.jan@gmail.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama