Errare humanum est - Mýliti se je lidské

2. dubna 2011 v 15:17 | Karolina |  Jednorázovky
Srdce měl až v krku, své roztřesené ruce schovával za zády a neopovažoval se ani pohnout. Po spánku mu stékala kapička potu a po tváři slza. Slza strachu a bolesti, kterou si už prožil. Slza, která už nic nezměnila, slza, která ho opustila i s tou nejmenší nadějí. Byl to vysoký muž. Měl nádherně modré oči a ještě krásnější kaštanové vlasy. Zaraženě stál za mřížemi doufajíc, že se stane zázrak. Že se bůh smiluje, že se z toho nic neděje a že vše je jen sen. Bůh byl jeho poslední naděje a aniž by to tušil i ta už pohasla. Na sobě měl bílé tričko, které obepínalo jeho svalnatou hruď a vypracované břišní svaly. Bylo špinavé, mokré od jeho zavánějícího potu a od jeho neobyčejné krve, která se leskla jako ten nejdražší drahokam. Ty jeho oči, do dneška na ně nezapomenu. Byli tak čisté, nádherné, nevinné... byli krásné. Středověkou věznící se ozýval tichý vrzot pout. Byli to jeho pouta, která svírala jeho špinavé, zakrvácené ruce. Tak moc se mu ty ruce s nezvykle hrubou kůži třásly, že pouta vydávala nepříjemné do uší zařezávající se zvuky. Jediné zvuky.. On nevydal ani hlásek, ani jednu prosbu ani jeden vzlyk. Čekal, kdy si pro něj přijde stráž a odvede ho na veřejnou popravu. Na veřejné ponížení před svoji veřejnou smrtí. Byl odsouzen k smrti, k veřejné popravě useknutím hlavy. Jenže nevinně on totiž nic neudělal. Naprosto nic, ten kdo zabil tu mladičkou dívčinu byl jeden strážce, který se později stal i katem. To on ji zabil, ale usvědčil jeho. Z očí se mu už vylily proudy slz. Chvílemi se ozvalo tiché vzlyknutí, nejtišší jaké bylo jen možné. Po chvíli se strážný zvedl z dřevěné stoličky a rozešel se k němu. Bez jakéhokoliv slova otevřel mříže a chytl ho za jednu paži. Muž poslušně sklonil hlavu, nechápal, co udělal. Nevěděl proč ho křivě obvinili. Od dětství byl dobrý člověk, modlil se, měl tři krásné děti. Miloval svou ženu, nikdy nikoho neošidil. Tak proč? To už i bůh je zaslepený jako lidé? ... Dlouze vydechl a na nepatrně krátkou chvíli zadržel dech. Snažil se tvářit oddaně, smířeně. Dařilo se mu to, ale toho smutku a strachu v očích si musel všimnout každej. Došli do dlouhé chodby, kde čekali další strážní. Pro jistotu mu spoutali i nohy a rozešli se s ním na velké náměstí, kde měl být ukončen jeho život. Nedělal problémy, často jsem se divil. Byl ukázněný, slušný, smířený.. Náměstí bylo plné lidí, plné křičících rozčílených obyvatelů města. Muž vystoupal na malé dřevěné podium a se vší svojí hanbou se otočil k nim čelem. Svýma smutnýma očima propaloval ty ženy, muže a děti před ním. Až někde na konci davu spatřil plačící ženu a vedle ní dva vysoké chlapce. Jeden z nich držel v náručí malou holčičku. Na sucho polkl. Byl odhodlaný tvářit se bez emocí a bez jakéhokoliv náznaku strachu a smutku,ale to vše teďko hodil za hlavu a rozbrečel se. Nevzlykal, nekřičel, nemluvil. Jen stál a z očí se mu hrnuli velké slzy beznaděje. V tu chvíli do něj někdo šťouchnul. Spadl na kolena a následně mu někdo zatlačil na hlavu aby ji položil na špalek. Zhluboka se nadechl. Na náměstí bylo hromové ticho, nikdo nic neřekl.
,,Errare humanum est" řekl tak nahlas aby to slyšeli naprosto všichni. Bylo mu jasné, že to slyšelo jen pár lidí, ale neřešil to. Strážce, který si už přes hlavu přehodil kápi a vzal do ruky sekeru se na něj nechápavě podíval. Nechápal, kde se ten chlap naučil latinsky, vždyť je to jen obyčejný měšťan. ,,Co to znamená? " zašeptal.
,,Mýliti se je lidské,." zašeptal a naposledy se na kata podíval. ,,Odpouštím vám" dodal ještě a sklopil zrak, zavřel oči. Rána.. smrt. Konec.
Ten strážce, ten kat, ten muž, který ho usvědčil, i když věděl, že je nevinný. Ten muž, který zabil tu dívčinu jsem já.
To kvůli mě zemřel, to já jsem ho usvědčil, já jsem ho dovedl na popravu a já jsem ho zabil. To já zpytuji svědomí...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama