Maminčin deník

22. dubna 2011 v 21:23 | Karolína |  Jednorázovky
Prsty jsem přejela po kožených deskách tlusté knihy. Ležela ve velké krabici a vypadalo to, jako by se schovávala před světem. V krabici ještě bylo jedno pánské tričko, zlatý řetízek a album s fotkami. To všechno mi zůstalo po mé matce. Jen tohle, jen ty čtyři věci. Byla jsem sirotek. Rodiče mi zemřeli při autonehodě a mě po nich nebo vlastně jen po matce zůstala jen tato krabice. Dvěma prsty jsem ze zaprášených desek setřela prach. Pokusila jsem se přečíst, co na nich bylo napsané, ale prachu bylo tolik, že to přečíst nešlo. Nakonec jsem použila celou dlaň. V krabici se zaleskla kniha s pěti písmeny. Deník, bylo na ní napsáno. Zamyšleně jsem pozvedla obočí a nepatrně se pousmála. Páni, deník! Tohle je maminčin deník. Jak mi chyběla, ona i otec. Oba. Milovala jsem je. Natáhla jsem se pro knihu a vyndala ji z krabice. Nadechla jsem se a zplných plic jsem odfoukla i zbylý prach. Bylo ho opravdu hodně. Zakuckala jsem se. Otevřela knihu a pohled mi padl na její úhledné písmo. Ano, to jsem měla po ní. Psala krásně. Každé písmenko jako přes kopírák, nepatrně jsem se pousmála a otočila stránku. Dychtivě jsem se začetla a hltala každé její slovo. Nevěřila jsem tomu, bylo to.. zvláštní. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Když jsem přečetla prvních deset stránek, odvrátila jsem od knihy zrak a podívala se na tu krabici. Nesedělo mi to. Tohle nemohl být deník mé maminky. Bylo to psané jako nějaké poselství. Jako kdyby ten někdo věděl, že to někdo bude číst. Na chvíli jsem se nechala těmi pochyby strhnout, ale ty mě okamžitě opustili, když jsem se znovu začetla. Četla jsem dlouho, hodně dlouho...


Prudce jsem knihu zaklapla a vši silou s ní hodila o protější zeď. "Ne!" vykřikla jsem a hřbetem ruky si setřela slzu, kterou jsem měla na krajíčku. "To není možný." zamumlala jsem a zpátky se svalila na zem. Přitáhla jsem si kolena k tělu a schovala obličej. Chvíli jsem takhle seděla, ale poté mi zvědavost nedala a já jsem dolezla ke knize, kterou jsem odhodila. Nalistovala jsem stránku, u které jsem skončila a znovu se začetla. Ano, opravdu to nepsala moje "matka". Teda ta paní, která se za moji matku vydávala. Psala to moje matka, která zemřela při porodu. Slzy začaly dopadat na popsané listy a písmo na nich se začalo rozpíjet do všech stran. Popotáhla jsem. "Takže já jsem adoptovaná?" zašeptala jsem souhlasně i s tichým vzlykem. Knížku jsem si přitiskla na hruď, jako kdyby mi ji chtěl někdo vzít. Slezla jsem schody z půdy a vyběhla ven. Pršelo, ledové kapky se na mých tvářích míchaly se slanými slzami a já běžela někam daleko pryč. Doběhla jsem až za vísku a namířila si to po lesní cestě k místnímu hřbitovu. Deník jsem křečovitě svírala a jen tak tak stíhala dýchat. Prudce jsem rozevřela kovové dveře a vběhla mezi kamené náhrobky. Nejdřiv jsem doběhla k hrobu mých adoptivních rodičů. Smutně jsem se pousmála a otevřela deník. Nalistovala jsem stránku, kde bylo jméno mé pravé matky. Na sucho jsem polkla a začala procházet uličkami mezi hroby a přitom četla každé jméno. Mokré vlasy se mi lepili na tvář a tričko na mě těžce vyselo. Zarazila jsem se u neudržovaného, špinavého a skoro už rozpadlého hrobu. Hodně těžce šlo přečíst jméno, které bylo na kamenné desce vyryté, ale když jsem ho konečně vyluštila, čekalo mě překvapení. "Tady?" zašeptala jsem a smutně se podívala na rozpadlý hrob. Povzdychla jsem si. To se o to nikdo nestará? Vždyť je ošklivý, špinavý, neudržovaný, ohyzdný.. Tiše jsem vzlykla. Padla na kolena a knížku upustila na zem. Srdce mi hlasitě mlátilo do mého hrudního koše a snažilo se mě probudit z toho šoku. Hlasitě jsem se rozbrečela a za mými zády se ozvala hlasitá rána. Rychle jsem se otočila a podívala se na hořící strom. Uhodil blesk.

Rychle jsem se vymrštila do sedu a zhluboka dýchala. Kapičky potu mi stékaly po spáncích a v očích se mi leskly slzy. Vylezla jsem z postele a rozběhla se za maminkou do kuchyně. "Mami!" křikla jsem. Došla jsem k ní a zhluboka se nadechla. "Jsem tvoje?" "Co to říká-" "Jsem tvoje" přerušila jsem ji. "Samozřejmě," řekla s jasnou nechápavostí v očích. Slzy už jsem neudržela, svalila jsem se na zem a obličej schovala do dlaní. "Co se stalo? Jak tě to napadlo?" sehnula se ke mě a začala se vyptávat. Já jsem jen zakroutila hlavou a svalila se do jejího obětí...
 


Komentáře

1 Monotónní Monotónní | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 17:19 | Reagovat

Hezké, nevím, kam na ty nápady chodíš :)
Ačkoliv z toho konce jsem trochu zmatená. To se ji jen zdálo? :)

2 Karolína Karolína | Web | 25. dubna 2011 v 17:21 | Reagovat

[1]: Díky :)
Jo, všechno to byl jen sen. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama