1. Úleva..

10. dubna 2011 v 19:14 | Karolina |  Sametová růže


Každý večer. Každý večer jsem měla zabořenou tvář do měkkého polštáře a snažila se utlumit své vzlyky.
Každý večer…
Nedokázala jsem to ovládat, stačilo aby mi prolítla myšlenka hlavou a slzy si našly cestu sami. Vlastně ani ta myšlenka nemusela být, jako kdybych byla tak nastavená. Každý večer, každý den.
Dělo se to tak už dva roky. Nevěděla jsem proč, vlastně jsem si to nechtěla přiznat. Uvnitř sebe jsem ale věděla, že to bude kvůli té hrůze, co jsem prožila.
Sice už to bylo dávno, před třemi lety, ale já věděla, že při pubertě nastane problém. Že se to dostane na povrch.
Mé vzlyky byly plné bolesti, smutku a beznaděje. Nevěděla jsem, co mám dělat...
Měla jsem výčitky svědomí, byla jsem ztracena ve svém hněvu, žalu a utrpení.

"Dobrý den" zašeptala jsem nejistě a podívala se na psychologa, co seděl u stolu.
"Dobrý den" sundal si muž brýle a pečlivě si mě prohlédl. "Sedněte si." Byl vysoký, měl krátké hnědé vlasy a modré oči. Vypadal nesmírně charismaticky. Vstal ze židle a přistoupil k mně. "Co vás trápí?"
Nic jsem neřekla, nenechala jsem se vytrhnout z myšlenek, které mně tak pohltily. Muž si přisunul židli a pohodlně se na ni posadil.
"Dobře, tedy jak se jmenujete?"
"Lien" odpověděla jsem a neustále ho sledovala.
"Takže Lien, co tě trápí?"
"Víte, to je těžké a na dlouho a navíc, nikdy jsem se nikomu nesvěřila." vysvětlila jsem psychologovi ve zkratce.
"Ale slečno, od toho jsem tady." pousmál se doktor.
"Aha" zakroutila jsem zmateně hlavou. "A jak se jmenujete vy?"
"Já jsem Gerald" řekl trpělivě psycholog a zadíval se na hodiny.
"Tedy, když jsem byla malá." začala jsem pomalu vyprávět. Hlas se mi nepatrně klepal a nervozita se každou chvílí zvyšovala, i když neměla důvod. "Hodně malá, vlastně úplně maličká, no ne zas tak. No, prostě byla jsem dítě, bylo mi jedenáct let. Jen aby jste věděl teď mi je čtrnáct. Byli jsme doma táta, máma a já. Byli jsme krásná rodina. Víte, já měla rodinu, i když ji teď nemám, ale já ji měla. Jen aby jste si nemyslel, že si vymýšlím. Já…-"
"Věřím ti" přerušil mě doktor Norick.
"Aha, bylo ráno asi devět hodin, obvykle jsme stávali dřív, ale ten den jsme si přispali. Znáte to, když je víkend a člověk si chce odpočinout. Nebyli jsme žádní spáči, zas si o nás nemyslete nic špatného, prostě jsme si jen přispali. A najednou se ozval křik, ale takový děsivý křik. Ne takový, když maminka viděla pavouka. Byl to jiný křik. Byl to křik strachu, bolesti. Bylo to strašný, tátu jsem neslyšela a tak jsem vyběhla ze svého pokojíčku. Ne, neměla jsem to dělat. Neměla jsem z toho pokojíčku vybíhat. Byla to taková chyba, kterou si nikdy neodpustím." řekla jsem a setřela si osamocenou slzu na tváři. "Víte,…" zarazil se mi dech. Nenadechla jsem se. Ustrnula jsem, byla v šoku.
"Lien!" křikl psycholog a pohotově k mně přiskočil. "Lien!" zatřásl se mnou a já se nadechla. Slzy se mi spustili z očí, položila jsem doktorovi hlavu na rameno a začala hlasitě vzlykat.
"To bude dobré" zašeptal doktor. Znovu jsem se opřela o opěradlo velkého zeleného křesla a zhluboka se nadechla.
"Omlouvám se."
"Nic se neděje" řekl doktor a pousmál se. Ve své ordinaci jeho pacienti vyváděli cokoliv, ale tohle se mu ještě nestalo. Setřel si pot z čela a ukázal rukou, aby jsem pokračovala.
"Víte, je to strašné, děsivé, chtěla jsem se zabít! Ne, zabít ne, chtěla jsem vyměnit svůj život za jejich. Počkat, ale já jsem vám ještě neřekla, co se stalo." zastavila jsem se. "Tak tedy, vyběhla jsem z mého pokojíčku. Měla jsem neuvěřitelný strach, nikdy se nestalo, že by moje maminka takhle křičela. Tedy vlastně ano, když viděla ty pavouky, ale to byl takovej ten ženskej hysterák. Znáte to ne? Máte doma manželku, která pořád ječí, ne?"
"Nemám" řekl doktor.
"Aha" řekla jsem a pokračovala. "Stála za sedačkou a koukala před sebe, já jsem neviděla kam koukala, protože jsem byla za rohem a tak jsem popošla. Neměla jsem to dělat. Chápete!? Neměla… popošla jsem blíž k mamince a podívala se tam, kam se upínal její zrak. Byl tam muž. Vysoký, se zrzavými vlasy a černými oči. Víte, on neměl bělmo vypadal tak… tak děsivě. Jo děsivě, to je to pravé slovo. V ruce držel nůž, i když takhle dlouhý nůž není, ale meč to také nebyl. Ale víte co bylo nejhorší? Mě by nevadilo, že u nás v bytě byl nějaký chlápek s kudlou v ruce, ale mně vadilo, že v druhé ruce držel tátovu hlavu. Chápete! On držel uříznutou tátovu hlavu. Držel ji za vlasy a ona se jen tak pohupovala ve vzduchu. Tátovo oči. Byli otevřené a byli plné strachu. A za tím mužem leželo tátovo tělo." odmlčela jsem si. Mluvila jsem sice hodně zmateně, ale naprosto bez emocí. Jako kdyby to byl nějaký smyšlený příběh. Mé vyjadřování bylo daleko za mým věkem. Nejspíš kvůli tomu, že jsem se po smrti svých rodičů uzavřela do sebe a přestala komunikovat.
"Vím, že mi nevěříte a že jakmile to domluvím, zavoláte na mě nějaké lidi a ty mě zavřou do blázince. Ale mně to je jedno. Pamatujte si, že vám to říkám, protože ve vás mám důvěru. Já vám věřím."
Doktor nic neřekl. Měl vytřeštěné oči, ve kterých se leskly slzy. Slzy strachu a zděšení. "Věřím ti" vykoktal ze sebe.
S úlevou jsem vydechla. "Mohu pokračovat?"
"Samozřejmě" řekl psycholog a podíval se na hodiny. Mluvila jsem už třicet minut.
"Když jsem tam přišla ten muž se rozesmál jako kdyby na mě bylo něco směšné. Ale nebylo, nemyslete si. Byla jsem normální jako mí vrstevníci, ale on se smál tak zlomyslně, ošklivě a vražedně až mi bylo do pláče. Ne, že z tátovo smrti mi do pláče nebylo, byla jsem v šoku. Moc jsem si neuvědomovala, co se děje. Chytla jsem maminku za ruku a pevně ji stiskla. Muž se rozesmál ještě víc. Bylo to snad směšné? Nebylo! Samozřejmě, že nebylo, ale on se smál! Vytáhl zbraň a namířil ji na maminku. A víte co řekl? Ten hajzl jeden vražednej. Řekl buď ty nebo ona. Dobře věděl, že moje maminka řekne ať zabije ji, každá matka by to řekla nebo snad ne? No, to je jedno, moje maminka to řekla a co on udělal? Zabil ji. Chápete to? On ji zabil. Zavraždil mi tátu i mámu. Oba rodiče." teď už jsem se rozbrečela.
"Stála jsem tam a sledovala mrtvá těla mých rodičů, přála jsem si zemřít. Přála jsem si aby ke mně přišel a zabil mě. A on se najednou ke mně rozešel. Hned jsem změnila názor, nechtěla jsem zemřít a začala jsem mít strach. Tak velikej jako ještě nikdy, ne že bych ho před tím neměla, ale teď to bylo mnohem horší. Byla jsem sama v bytě s nějakým cvokem, po zemi byla krev a mrtvý těla mých rodičů. No, vy by jste se nebál? Možná jsem divná, ale já se bála. Přišel ke mně a plivl mi do tváře a pak řekl tu větu, kterou slyším každý den. Každý den slyším… Děti nezabíjím! Najdu si tě za tři roky!" zakuckala jsem se jak jsem mluvila rychle, ale přesto srozumitelně.
Doktor mlčel a čekal až budu pokračovat.
"Co si myslíte, že se stalo? Tahali mě po policejných stanicích a já všude popisovala tu postavu, samozřejmě mi nevěřili. Dopadlo to tak, že mě na rok zavřeli do blázince a poté mě dali do dětského domova. Každou neděli chodím na hřbitov. Víte maminka milovala růže a tak jí je tam nosím, samozřejmě i tatínkovi, ale znáte chlapy, ty kytky nějak neřeší."
Doktor zamyšleně vydechl "to je hrozné."
"Co? Ty růže? Maminka je měla ráda, takže to je moje věc, co ji dávám na hrob, nemyslíte?"
"To ano, ale je hrozné to, co se stalo." zamyslel se. "Chceš mi říct ještě něco?"
"Chci" řekla jsem odhodlaně. Cítila jsem obrovskou úlevu, která mi dodávala sílu a sebevědomí. Byl to tak krásný pocit.
"Zdá se mi sen jen jeden, ale pořád stejnej. Já vím, připadám vám divná, ale prostě se mi zdá, věřil by jste mi to? Neuvěřitelné, nikdy se mi sny nezdáli a teď se mi zdá, ale jen jeden."
"Jaký?" zajímal se doktor.
"O sametové růži, vždy vidím růži jak leží na nějaké červené dece a pak začne sama od sebe hořet. Nic se kolem ní neděje, koukám na ni a pak shoří." Dořekla jsem to a podívala se na hodiny, po tváři se mi rozprostřel vyděšený výraz. Zvedla jsem se z křesla a rychle odešla, celá vyděšená, co všechno jsem řekla. Bez dalšího slova jsem prostě zmizela, možná jsem chtěla utéct před těmi vzpomínkami, ale hlavně jsem už dávno měla být někde jinde. Stejně mě čekal trest..
 


Komentáře

1 Ann. Ann. | 30. ledna 2011 v 14:15 | Reagovat

Wow... to mi vyrazilo dech.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 14. února 2011 v 18:00 | Reagovat

Lien je nádherné jméno. Přenádherné.

P.S. - Musela jsi to utnout, zrovna když se jí na něco ptá? :-D

3 Lucka Lucka | 13. dubna 2011 v 16:01 | Reagovat

Karol krása, fakt. Tvoje povídky mám děsně ráda, hrozně ráda je čtu. Kritiku žádou nemám, jen se těším na pokračování!

4 Karolína Karolína | Web | 13. dubna 2011 v 16:05 | Reagovat

[3]: Díky, :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama