2. Naděje

15. dubna 2011 v 20:09 | Karolina |  Sametová růže



Potichu jsem se vkradla dovnitř. Nakoukla jsem a mlčky se posadila do křesla.
"Dobrý den" zašeptala jsem. Doktor sebou nečekaně trhl a pohledem na mě spočinul.
"Dobrý den, Lien" řekl a posunul si brýle aby na mě viděl. "Minule jsi tak utekla.." řekl. "Chtěl jsem se tě na něco zeptat." Začal opatrně.
"Já to věděla!" vykřikla jsem.
"Co?" divil se doktor.
"Že si myslíte, že jsem cvok. Jak jsem vám mohla věřit?" řekla jsem a rychle vstala z křesla. Zamotala se mi hlava a upadla jsem.

"Lien" řekl doktor a sehnul se ke mně. "Věřím ti, jen mi není pár věcí jasné." pomohl mi si sednout zpátky do křesla.
"Dobře, ptejte se."
"Takže ty teď bydlíš v dětském domově?"
"Ano"
"A můžeš mi dát adresu?" zeptal se doktor.
"To teda ne!" vykřikla jsem opět. "V žádném případě."
"Dobře, klid, jen jsem se zeptal." snažil se mně psycholog uklidnit.
"Máš nějaké příbuzné?"
"Ne"
"Ani nějakou pratetičku?"
"Ne"
"Určitě?"
"Jste snad hluchej nebo blbej?!" vykřikla jsem už po třetí. "Říkám, že ne!"
"Hm…dobře" začal doktor, cosi škrtat na papíru, který držel v ruce. "Chceš přít znova?"
Zarazila jsem se. "No…já…" bylo vidět, že jsem tu to otázku nečekala. "Ráda bych, pokud vám to nebude vadit."
"Nebude" pousmál se doktor.
"Dobře, tak já přijdu" usmála jsem se a v očích se mi zablýsklo.
"Výborně, těším se." řekl doktor a vstal ze židle, papír položil na stůl a rozešel se ke dveřím. Ihned jsem ho následovala.
"Tady máš moji vizitku, kdybys cokoliv potřebovala zavolej mi."
"Děkuju, nashledanou."
"Ahoj" řekl doktor a zavřel za mnou dveře.

* * *
Šla jsem pěšky a pomalu. Ráda jsem se procházela a navíc, zpátky "domů" se mi moc nechtělo. A komu taky jo? Loudala jsem se až moc, takže mi cesta zabrala skoro třičtvrtě hodiny, když jsem vešla do velké budovy dětského domova, tiše jsem vyběhla schody a namířeno jsem měla na pokoj, než si mě někdo všimne, když v tom jsem zaslechla rozhovor, který vycházel z pootevřených dveří. První hlas jsem poznala hned. Byla to žena, která vše měla na starosti. Něco jako ředitelka a druhý mužský hlas mi přišel taky povědomý.

"Přivedli jsme ji sem před rokem z blázince. Strašně vyváděla, nesnesla žádné děti. Tak jsme ji dali do prázdného pokoje. Nebyla jsem ráda, že nám ji sem dali. Věděla jsem, co si prožila a tak jsme se museli připravit na nejhorší. To, že nesnesla žádné děti nám jen nahrálo, že jsme ji mohli dát do speciálně upraveného pokoje…-"
"Pokoje?" přerušil ji muž. Postavila jsem se zády ke zdi a poslouchala. Jakmile se žena zmínila o blázinci, bylo mi jasné, že se baví o mě.
"Ano"
"Mohu ho poté vidět?" Zeptal se. Žena tiše zavrčela. Potichu jsem se nadechla a dál stála jako přikovaná. "Mluvte dál" pobídl ji.
"Chovala se normálně, nebyla agresivní ani sprostá, neměla sklony k násilnostem. Problémy nastali až druhý týden. Za dva týdny utekla třikrát, začala napadat ostatní děti, ubližovala si a chovala se velmi zvláštně. Odvezli si ji zpátky do blázince, tam byla tři měsíce a poté se vrátila. Opět byla v pohodě, ale druhý týden to začalo znova. Dali nám nějaké prášky na zklidnění, takže jsme ji dali prášky a ona se uklidnila. Poté byla v léčebně ještě jednou na dva měsíce, ale od té doby se chová lépe, i když ne tak jak by měla. Ještě pořád má záchvaty vzteku a je agresivní." Do očí se mi nahrnuly slzy. Ona lže. To ona ji dopuje léky. To všechno ona. Potlačila jsem v sobě vzlyk a donutila se uklidnit, vůbec se nedivím, že na to ještě nikdo nepřišel, když takhle lže.
"Aha, to mi neřekla" zamyslel se muž a v tu chvíli mi projel mráz po zádech. Srdce se mi rozbušilo a já ucítila naději. Vždyť to je ten psycholog! Málem jsem vyjekla nadšením. Ten mi určitě pomůže, určitě něco udělá.
"Ona není moc hovorná s dětmi se vůbec nebaví, vlastně celý den je zavřená v pokoji a kouká do zdi."
"To je zvláštní, u mě se rozpovídala" řekl doktor.
"Tady nám nikdy o tom, co se přesně stalo, neřekla."
"Hm…" zamyslel se doktor. ,,Chtěl si ji někdo adoptovat?"
"Ne, ten člověk by musel být blázen. Není psychicky v pořádku byla by akorát přítěží." Zkousla jsem si dolní ret a sevřela ruku v pěst.
"A kdyby si ji někdo chtěl adoptovat, bylo by to možné?"
"Samozřejmě, takového problémového dítěte se rádi zbavíme" řekla žena s odporem. Zaslechla jsem jak se někdo prudce zvedl.
"Nepohrdejte jí, nemáte ani ponětí, co si všechno prožila." sykl.
"No, tak já vám ukážu ten pokoj" řekla nervózně žena a rozešla se ke dveřím. Zastavil se mi dech. Rychle jsem se rozešla ke schodišti a schovala se za roh. Opatrně jsem nakoukla, doktor se vydal za ní. Přešli dlouhou chodbu a zastavili se u velkých vycpaných dveřích.
"Tady" řekla žena a otevřela dveře. Doktor vstoupil do místnosti. Byla to podlouhlá nudle, za dveřmi stála vysoká skříň a vedle ní psací stůl, na kterém byly spousty papírů s nepřehledným písmem. Naproti stolu ležela nízká postel, nad kterou byla připevněná polička s knížky. Závěsy byli zatažené, proto bylo v místnosti nezvyklé šero. Doktor popošel blíž k závěsům a roztáhl je, za sklem okna byli mříže.
"Tušil jsem to" zašeptal doktor. Celý pokoj vypadal zvláštně, zdi byli špinavé, místy počmárané a koberec byl politý od nejrůznějších tekutin. Doktor pozvedl hlavu ke stropu. Vysel z něj malý lustr, který v případě potřeby mohl ozařovat celý pokoj. Sklopil hlavu, když v tom si všiml kamery, která byla v rohu.
"Vy ji sledujete?" Tiše jsem se zaradovala. Všiml si jí.
"Ano" řekla váhavě žena.
"Můžete mi říct proč? Nemá žádné soukromí. Já být v takovém pokoji, tak jsem taky agresivní."
"Je psychicky narušená , nemůžeme ji tady nechat bez dozoru."
"Ještě se vrátím" řekl doktor a odešel. Schovala jsem se za zábradlím a usmívala se od ucha k uchu. Ono mu na mě záleží. Vždyť on byl až tady! Viděl ten pokoj. Určitě něco udělá. Pousmála jsem se a rozešla jsem se za vedoucí. Už zase mě čekal trest, ale ne za to, že jsem přišla pozdě,ale zato že se tady objevil ten psycholog.
 


Komentáře

1 Ann. Ann. | 30. ledna 2011 v 14:24 | Reagovat

Wow, to je kruté :)

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 14. února 2011 v 18:13 | Reagovat

Úžasné... Já to věděla! Co? Že si myslíte, že jsem cvok! :-D Dokonalý!

3 Lucka Lucka | 15. dubna 2011 v 21:14 | Reagovat

Karol, zase si mě dostala! Fakt krása, ale asi se budu opakovat. Hned sem dej ten další, nebo tě k tomu násilně dokopu! :P :D

4 Karolína Karolína | Web | 15. dubna 2011 v 21:49 | Reagovat

[3]: To jsem ti zase něco řekla, že to mám předepsané. :P :D :D A nedám. :D
Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama