3. Každý trest bolí

20. dubna 2011 v 12:34 | Karolina |  Sametová růže

S posledních sil jsem dolezla po kolenou ke dveřím, zakrvácenou rukou chytla za kliku a otevřela. Ze zarudlých očí mi stékaly slzičky bolesti. Porozhlédla jsem se a vyhrabala na nohy. Spadla jsem. A znova. Zase jsem spadla, nakonec jsem po čtyřech přelezla chodbu a celou dobu se usilovně modlila aby dveře, ke kterým jsem měla namířeno, byli otevřené. Ano byli.
"Prosím?" ozval se muž v telefonu.
"Pane doktore" popotáhla jsem.
"Ano? Kdo je tam?"

"Já"
"Kdo?" zeptal se.
"Lien" řekla jsem a znovu tiše vzlykla.
"Lien? Co se děje?"
"Prosím" rozplakala jsem se. "Přije-" už jsem to nedořekla, žena mi mobil vytrhla z ruky a vypnula.

* * *
Uslyšela jsem jak se otevřeli dveře. Nezvedla jsem víčka.
"Spí, jak jsem řekla." řekla tiše žena.
"Rád bych šel blíž." pronesl doktor. Mé vnitřní já, které ten rozhovor okrajově vnímalo, málem poskočilo radostí.
"Ale takhle jsme se neodmluvili" začala syčet.
"To nevadí" pousmál se doktor a vytrhl ženě klíče z ruky. "Můžete jít do kanceláře, klíče vám poté vrátím." řekl a zavřel ji dveře před nosem. Přistoupil ke mně blíž.
"Lien?" zašeptal, ale pak se zarazil. Nenápadně jsem otevřela jedno oko. Otočil se na kameru, která snímala pokoj z rohu. Přistoupil k ní a odrhl ji od zdi, poté s ní praštil o zem. Vrátil se zpátky, rychle jsem oči zavřela. Na pravé tváři jsem měla zarudlý flek. Ucítila jsem letmé pohlazení. Něco zašeptal a až potom si všiml zakrvácené rány na levé ruce.
"Lien" zatřásl se mnou aby mě probudil, ale já se ani nepohnula. Přiložil mi tvář k ústům aby zkontroloval jestli dýchám. Dýchala jsem, ale velmi nepravidelně.
"Lien" zatřásl se mnou znovu, tentokrát jsem se už pohnula a pomalu otevřela oči.
"Pane doktore," pousmála jsem se. "Vy jste přijel," natáhla jsem ruku abych se ho dotkla, ale neudržela jsem ji a ruka mi spadla zpátky na postel.
"Co se stalo?"
"Měl by jste jít nebo vám ublíží," zašeptala jsem.
"Kdo?" divil se.
"Margaret."
"Ta v té kanceláři naproti tvému pokoji?" zeptal se doktor. Přikývla jsem.
"Neboj se," ujistil mne doktor. "Co ti udělala?"
"Jako vždycky," zašeptala jsem a slza se mi zpustila napříč tváří.
"Co jako vždycky?" divil se.
"Přišla mi dát prášky, ne ty, co mi předepsali v blázinci, ale ty které na mě testuje. Nechtěla jsem je. Začala mě bít a pak mě tady zavřela, vypnula elektřinu. Byla jsem tu asi dvě hodiny po tmě, nevím možná déle. Pak přišla a začala mi je vnucovat znovu. Uhodila jsem ji a to ji ještě víc naštvalo. Jenže nic neudělala, tekla ji krev z nosu a tak odešla a nezamknula. Vlezla jsem do její kanceláře, kde jsem rychle vytočila vaše číslo. Jenže ona přišla a vytrhla mi mobil z ruky. Zahnala mě zpátky do pokoje a vnutila mi nějaké prášky. Nevím, co byli zač, ale určitě to nebyly ty, co na mě testovala ani ty, co mi předepsali z blázince. Měla jsem po nich strašný křeče a šíleně mi bolela hlava. Nevím, co bylo dál, asi jsem usnula."
"Ona na tobě testuje prášky?" vyvalil oči a zamračil se. "Proč jsi mi to neřekla?"
"Já nevím," rozbrečela jsem se. "Měla jsem strach."
"Nebreč. Vyřeším to. Všechno bude zase dobré." řekl doktor a v hlavě už přemýšlel jakým nejrychlejším způsobem mě adoptovat. Nechtěl mi říkat, že to má v úmyslu. Nechtěl mi přidělat další zklamání, kdyby to náhodou nevyšlo.
"Pustí tě ven?"
"Nevím, mohu jen za odměnu. Takže asi ne." Doktor se zamyslel.
"Dobře, teď pozorně poslouchej, co ti řeknu. Jasný?"
"Jo," přikývla jsem a našponovala uši nejvíc, co to jde.
"Zítra sem pro tebe přijde policajt. Bude chtít aby jsi šla s ním. Nechtěj, nadávej, dělej všechno jako vždycky. Nakonec ho ale nech aby tě odvedl. Margaret řekne, že tě chtějí na výslech kvůli smrti tvých rodičů, ale doopravdy tě odveze ke mně, kde si o všem promluvíme. Ten policajt bude můj bratr Daniel." Pozorně jsem ho poslouchala a chvílemi přikyvovala. "Celý den se chovej jako vždy. Jsme domluveni?"
"Jsme," řekla jsem a už se nadechla, že něco řeknu, ale doktor mne přerušil.
"Nic neříkej, šetri síly. Když ti zase bude dávat nějaké prášky, nechtěj je, odporuj. Daniel bude vědět, že tě nikam nepustí, dělej zítra hluk, kdyby se Margaret chtěla vymluvit na to, že tě někam odvezli."
"Dobře," souhlasila jsem. Doktor se zvedl a rozešel se ke dveřím.
"Pane doktore," řekla jsem váhavě. Zastavil se, ale neotočil.
"Ano?"
"Můžu vás obejmout?" řekla jsem rotřeseným hlasem. Muž se otočil a s mírným úsměvem se ke mě vrátil. I přes bolest, která mě svazovala v prudkých pohybech jsem mu skočila kolem krku.
"Děkuji," zašeptala jsem. "Za všechno." Měla jsem ho ráda, byl jako můj otec. Byl to člověk, kterému na mě záleželo.
"Za samozřejmost se neděkuje," řekl a odešel.
 


Komentáře

1 Blé Blé | Web | 18. února 2011 v 17:47 | Reagovat

Skvělý počtení. takový dramo..
apoň někdo píše povídky na úrovni, ne jako já :D
P.S.: Ty jsi taky z Plzně?
P.S.: já vím že jsi! :D

2 Lucka Lucka | 21. dubna 2011 v 15:31 | Reagovat

Opět krásné Karol..:D Šup sem s dalším dílem a to rychle..:D

3 Tezia Raven Tezia Raven | Web | 21. dubna 2011 v 18:25 | Reagovat

Já vím, že už jsem chválila, ale já musím i tady... je fajn číst zase něco smysluplnýho. Znám jen pár lidí, co tvoří stejným stylem a stejně vtáhnou do děje jako ty... A mám to štěstí že těch pár lidí znám i jako lidi...
No, kde máme další díl?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama