5. Proč se mi nic nepovede?

17. května 2011 v 19:40 | Karolina |  Sametová růže
Byla jsem zachumlaná pod peřinou a po tváří mi stékaly slzy. Proč jsem si myslela, že on mě z toho vytáhne? Tiše jsem vzlykla, když v tom se rozrazili dveře. Margarett vešla dovnitř a položila mi skleničku s vodou na stůl, vedle toho talířek s bramborovou kaší z pytlíku. Na jídlo už jsem si zvykla, vlastně ono mi ani nic jiného nezbylo. Bez jediného slova zase odešla. Vstala jsem a posadila se k psacímu stolu. Potlačila jsem zívnutí a napila se. Jakmile se mi tekutina dostala do krku, celý obsah jsem vyprskla na protější zeď. Zakuckala jsem se a hledala dech. Schválně mi do toho dala citrón, protože ví, že jsem na něj alergická. Zamračila jsem se a podívala se na skleničku. Dobře, teď nebo nikdy. Vylila jsem její obsah z okna a praštila s ní o roh stolu, takže se rozbila a rozpadla se na velké střepy. Jeden střep jsem vzala do ruky a s malým úsměvem si ho prohlédla. Řekněte, kdo by chtěl takhle žít? Odrážela se v něm ta bolest, ten smutek. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila si střep nad zápěstí. Úsměv se mi pořád rozšiřoval. Ne, nebyla jsem pod nějakýma práškama jen jsem cítila tu svobodu, která byla tak blízko. Řízla jsem poprvé,.. Slast. Řízla jsem podruhé,.. Úleva. Řízla jsem po třetí,.. všude krev. Chytla jsem se za ruku a usmála se. Konečně. Měla jsem to udělat už dávno. Spadla jsem na kolena a následně hrudí na zem.
"Mami?"
"Lien zlatíčko, co jsi to udělala?"
"Mami?"
"Vrať se! Prosím."

* * *

"Dělejte." zaslechla jsem křik. Neotevřela jsem oči.
"Tady, tady!" křičela mladá žena. Pocítila jsem, že se na něčem vezu až v tu chvíli jsem otevřela oči. Ležela jsem na nemocničním lůžka a vezli mě dlouhou chodbu na sál. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale v tu chvíli mi dali na pusu dýchací masku a já se propadla do narkózy.

* * *

"Lien" zašeptal někdo. Něco jsem zamumlala a chtěla jsem pohnout, ale ucítila jsem jak mě něco drží k posteli. Otevřela jsem oči a spatřla popruhy na svých rukou a nohou.
"Co to j-" nedořekla jsem.
"Pšššt" řekl muž, který byl v bílém plášti. Pozvedla jsem k němu zrak a okamžitě se ztratila v jeho očích.
"Kdo jste?" zašeptala jsem. A snažila se nemyslet na to, že se nemůžu pohnout. Mladík s krásnýma očima se ke mě posadil a pousmál se.
"Jsem student." zašeptal. "Studuji medicínu," řekl a znovu se neptraně pousmál. Ani jsem si neuvědomovala svůj výraz, culila jsem se od ucha k uchu. Pobaveně si mě prohlédl a naklonil se ke mě. Zblízka byl snad ještě hezčí.
"Co tě to napadlo?" zeptal se. "Proč jsi se chtěla zabít?" Topila jsem se v jeho očích a všechny otázky ignorovala.
"Lien," řekl a dotkl se mé pořezané ruky, jen aby zjistil, jestli ji cítím. Pousmála jsem se. "Cítíš to?" Přikývla jsem.
"Dobře," řekl a vstal, rozešel se ke dveřím. "Ještě tě přijdu zkontrolovat." řekl a otevřel dveře.
"Jsem sama" řekla jsem. Mladík se zarazil a otočil se na mě.
"Proto jsi se chtěla zabít?" Mlčky jsem přikývla. "Nejsi sama. Víš kolik lidí se o tebe zajímalo, když jsi byla na sále?" Řekl.
"Kolik?" zeptala jsem se. Pousmál se a zavřel dveře. Rozešel se zpátky ke mě a chytl mě za zdravou ruku.
"Hodně" zašeptal. Na sucho jsem polkla a prohrábla si zdravou rukou vlasy. Musela jsem vypadat příšerně. Rozcuchaná s kruhami pod očima a s popraskanými rty.
"Jaký obor studujete?" Zeptala jsem se. Zakroutil hlavou.
"Na tom nesejde."
"Proč?" divila jsem se, ale nakonec jsem to nechala být. "Proč mám ty popruhy?"
"Protože jsi dělala problémy.." zalhal mi.
"Problémy? Sundejte mi je. Prosím."
"Nesmím" řekl. Pohlédla jsem mu hluboko do očí a nasadila ten nejsmutnější úsměv, co jsem dokázala. Po chvíli vnitřního rozporu mi pásy opravdu rozepnul.
"Tak a teď spi, potřebuješ odpočívat." zašeptal a pečlivě mě přikryl peřinou. Odešel a já během chvíle usnula.

* * *
"Řekl jsem, že se k ní nebudeš přibližovat!" zavrčel známý hlas.
"Nic jsem ji neudělal. Jen jsem kontroloval, jestli je v pořádku." bránil se mladík.
"Něco jsem řekl." Otevřela jsem oči abych viděla, co se v pokoji děje. Pohled mi padnul na Psychologa a poté na toho mladého muže, který se mnou mluvil, než jsem usnula.
"Co si to o mě myslíš?!" řekl zvýšeným hlasem. "Nic bych jí neudělal." řekl skrz zuby.
"Co neudělal?" pípla jsem vyděšeně a přitáhla si peřinu k obličeji.
"Lien," pousmál se psycholog. "Vypadni," otočil se na mladíka.
"Ne" vypadlo ze mě. Psycholog se na mě tázavě podíval. "Teda jo" řekla jsem. "Ale přijdeš?" zeptala jsem se nervózně.
Mlčky přikývl a odešel. Podívala jsem se na psychologa. "Kdo to je?"
"Je to můj synovec" řekl.
"Synovec? A proč jste se hádali?"
"Nehádali jsme se, Lien."
"Hádali," Gerald mě ignoroval a pohledem sjel k mé ruce. "Bolí to?"
"Ne" zakroutila jsem hlavou.
"Zítra tě pustí."
"Co?" zakníkla jsem se. "Já už tam nechci."
"Něco vymyslíme." Nepatrně se pousmál.
"Co?" zeptala jsem se s malou nadějí. Nadechl se a podíval se mi na krátkou dobu do očí.
"Požádal jsem o adopci."
"Adopci?" vyvalila jsem oči. "Opravdu?" nemohla jsem mu uvěřit. Zalapala jsem po dechu a hledala slova. "To jako..Adopci?"
Mlčky přikývl. "Už to bude jenom dobré." zašeptal a rozešel se ke dveřím. "Měla by jsi ještě odpočívat." řekl a odešel.
Zadívala jsem se do stropu a z očí se mi spustili slzy radosti. On si mě chce adoptovat. Měla bych rodinu. Pousmála jsem se a zavřela oči. Se šťastným úsměvem na rtech jsem usnula.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama