6. Nový domov - nový začátek

21. května 2011 v 16:02 |  Sametová růže

Ucítila jsem jak se někdo dotkl mé poraněné ruky. Jen jsem sebou trochu cukla a spala dál. A další dotek. Někdo mi prsty přejel po paži a to už mě donutilo se probudit. Jakmile jsem otevřela oči, zalapala jsem po dechu. Zírala jsem na blonďáka, co stál nade mnou a nic neřekla. Jen na něj blbě civěla.
"Ahoj" zašeptal a zastrčil jednu ruku do bílého pláště.
"Dobr-" zarazila jsem se. Byl tak o pět let starší než já přeci bu nebudu vykat. Nejistě jsem se pousmála. "Ahoj" pípla jsem.
"Jak ti je?" zeptal se se starostí v očích. Sledovala jsem ho a měla jsem z něj strach. Měla jsem strach z tich pocitů, které ve mě vyvolával. Upřímně, byla jsem ráda, že jsem si myslela, že ho ten den vidím naposledy. Byli to příjemné pocity, které se ale ve mně tříštili o mé ledové srdce, které bylo proti nějakým pocitům naprosto imuní, ale on to všechno měnil. Po těle mi naskočila husí kůže, když se mě znovu dotknul. Stikl mi zdravou ruku a krátce mi pohlédl do očí.

"Gerald si tě chce adoptovat.." řekl, nepoznala jsem jestli se mě ptá, anebo mi to oznamuje. Takže jsem jen přikývla. Zhluboka se nadechl. "Budeš v dobrých rukou, je to dobrý člověk." zašeptal a nepatrně se pousmál. Pořád jsem mlčela a po chvíli jsem se na postel posadila. "Dneska mě pustí?" zeptala jsem se.
"Ano" potvrdil mi mojí doměnku a posadil se na postel, co byla naproti té mé.
"Takže, co studuješ?" zeptala jsem se a v duchu se bála odpovědi. Pousmál se.
"Opravdu to chceš vědět?" Horlivě jsem přikývla. "Patologii," pokrčil rameny. Vyvalila jsem na něj oči.
"Fakt? Páni, to ti to nevadí?" zaptala jsem se a nezkrývala úžas. Pousmál se.
"Nevadí." řekl a zazubil se. "Vždyť je to úžasné." Srolovala jsem rty do šklebu.
"Jsi zvrácenej" řekla jsem vážně, ale koutky mi cukali. Zamračil se, věděl, že jsem to nemyslela vážně, ale on to naprosto vážně vzal. Zvedl se a popošel ke mě blíž. Zhluboka se nadechl a naklonil se ke mě. Naprosto jsem ztuhla jen jsem sledovala, co udělá.
"A to mě ještě neznáš." špitl mi do ucha. Naklonil se ještě blíž a podíval se mi dlouze do očí. Chvíli jsem si myslela, že mě políbí, ale neudělal to. Doufala jsem v to a přála si to, ale byla jsem až příliš naivní. Odtáhl se a svůj výraz naprosto změnil. Usmál se. "Asi se vidíme naposledy." řekl.
"Co?" zhrozila jsem se. Ano, nechtěla jsem ho už nikdy vidět, ale na druhou stranu jsem ho chtěla mít pořád na blízku.
"No, dnes tě propouštíme takže.." nechal větu nedokončenou a napřáhl ke mě ruku. "Těšilo mě, Lien."
Na sucho jsem polkla a po tváři mi sklouzla slza, urychleně jsem ji hřbetem ruky setřela. "Taky mě těšilo." Zvedla jsem se a nepatrně jsem se zakymácela. Když jsem konečně srovnala rovnováhu, zhluboka jsem se nadechla a sebrala všechnu odvahu, kterou jsem snad v sobě měla. Nikdy bych tohle neudělala, ale teď? Stoupla jsem si na špičky a krátce ho líbla na rty. "Měj se," zašeptala jsem. Místo toho aby poodstoupil a myslel si jaká jsem ulítlá puberťačka, mi polibek vděčně opětoval, až mě to samotnou vyděsilo. Nic neřekl, nepatrně se pousmál a odešel. Neřekl ani jedno slovo, prostě nic.
Svalila jsem se na postel a ponořila jsem se do usedavého pláče. Nedokázala jsem si přispustit, že jsem se zamilovala. Potřebovala jsem ho znovu vidět, slyšet jeho hlas, ale už bylo pozdě. Odešel a nic neřekl. Zabořila jsem hlavu do polštáře a hlasitě vzlykala na celý pokoj.

***

Držela jsem jen tašku s pár věcma. Neměla jsem nic, všechno bylo ještě v dětském domově. Nechápala jsem jak to šlo všechno tak rychle, jak je možné, že už do toho domu hrůzy nemusím. "Pojď dál." řekl Gerald a otevřel dveře. Nervózně jsem přešlápla, takže tohle je teď můj nový domov? Vstoupila jsem do malé chodby, vyzula si boty a pečlivě si ji prohlédla. Zdi byli žluté a viseli na nich nějaké barevné obrazy. Muž se rozešel chodbou a zmizel na jejím konci. "Tak Lien." ozvalo se. Překvapeně jsem zamrkala, vrátila se zpátky do reality a cupitala za ním. "Tohle je kuchyň." poukázal na místnost. Dominovala ji obrovská kuchyň s linkou modré barvy. Měla tvar písmene L a ještě k ní patřil malý pultík, vzadu v místnosti byl dlouhý stůl, který se odrážel ve velkých, skleněných dveřích, za kterými se rozprostírala terasa. Gerald se na mě podíval a rozešel se dál, šla jsem za ním a objevila se v obýváku. Obývák mě naprosto nadchnul. Byla tam obrovská zelená sedačka, na zdech byli barevné geomtetrické tvary a na jedné z nich byla velká, tenká televize. Uprostřed místnosti byl malý stolek a vedle něj křeslo. Vedle sedačky byl ještě pohozený velký barevný pytel a všude byli poličky s knížkami. Stačil mi jen letmý pohled přes hřbety knih a hned mi bylo jasné, o co v nich jde. Psychologie, Co si myslí vrazi? , Psychologie v bodech, Lidské myšlenky, Z.L.O, Kdo dokáže zabít?, C. Young, Proč zabil?, Dětská psychologie..
"To je nádherné.." vypadlo ze mě. Jen přikývl, očividně souhlasil. Divila jsem se nad tím zvláštním stylem, jak byl dům zařízen. Mělo to vkus a bylo to až moc mladistvé na jeho věk, ale nebylo to zase nějak přehnané, tak akorát. Ukázal mi ještě koupelnu, ložnici a svoji pracovnu. Pracovna byla pravý opak obýváku, byla zařízena velmi elegantně, nábytek byl starožitný a celkově působila dojmem, jako kdyby byla z jiného století. Následoval můj pokoj. Byl obyčejný, což mě zklamalo. "Můžeš si ho vylepšit jak chceš." usmál se. "Třeba barevně vymalovat, anebo jestli sem budeš chtít něco koupit.. dám ti peníze." pokrčil rameny a zazubil se. Ano, ta bílá barva na zdech byla opravdu děsná. Podíval se na hodinky a promnul si kořen nosu. "No, budu muset jít. Mám pacienta." Oblékl si kabát. Zkousla jsem si dolní ret a podívala se na dveře pokoje, který mi jediný neukázal. "A co je tady?" zeptala jsem se.
"Tam nesmíš." řekl okamžitě a vzal do ruky klíče.
"Proč?"
"Řekl jsem, že tam nesmíš." zopakoval a odešel s pouhým: "Ahoj."
Začínala jsem mít strach, nechtěla jsem tam zůstat sama. V cizím domě, i když už cizí nebyl. Byl to můj nový domov. Dlouze jsem zívla a šla do svého nového pokoje. spokojeně jsem zalezla do postele a usla jsem.

***


Probudil mě divný pocit, zdálo se mi to nebo jsem zaslechla kroky?
Pečlivě jsem se zaposlouchala. Asi jen sen, nic se neozvalo. Otočila jsem se hlavou ke zdi a chystala se znovu usnout, ale v tom se ozvala domem hlasitá rána. Tělem mi projel mráz, křečovitě jsem sevřela peřinu a čekala, co bude dál. Bylo mi jasné, že teď v bytě někdo je. Mrkla jsem očima na hodiny, spala jsem dvacet minut? Pouhých dvacet minut? Zhrozila jsem se a hned jsem věděla, že Gerald to nebude. Zaslechla jsem nějakou nadávku a ten hlas mi přišel povědomí, sakramentsky povědomí. Nehnutě jsem ležela a nehodlala se zjistit, kdo tam vlastně je. Až když se otevřeli dveře a on vešel do mého pokoje..


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama