Červenec 2011

Váha našeho života

12. července 2011 v 23:46 | Karol |  Jednorázovky
Divím se, že ještě žiju.
Bohužel.. Víš, ono to je trápení.. být takhle ztísněná. Ochuzená o normální život. Já si nestěžuju, beru to tak, že je to můj osud. Je to osud, který já nezměním, ale stejně by mně zajímalo, proč zrovna já. Co jsem komu udělala?
Já jsem Lilith a zítra mi bude patnáct. Už zítra.. Pamatuješ, když mi bylo deset? Psala jsem, já jsem Lilith a budu žít na věky.. Teď už vím, že nebudu.. Na stole mi leží článek. "Lidé s touto nemocí se dožívají max. patnáctého věku života." Nikdy mně smrt neděsila jako teď. Nikdy. Pořád si říkám, že jsem takový malý zázrak, ale když bych měla žít déle, narodila bych se zdravá, no ne? Přijdu si normální. Mám normální přátele, zájmy, rodinu.. a určitě bych si našla i svoji lásku. Už teď vím, že kdybych byla zdravá, pomáhala bych nemocným, vystudovala si lékařskou fakultu a zachraňovala ostatní, anebo bych se podílela na výrobě léků.. Ale já zdravá nejsem.

"Lilith večeře!" Ozvalo se z kuchyně.

Deníčku, musím jít. Jdeme jíst. Vím, že o tom nemůžu takhle přemýšlet, ale co když to je moje poslední večeře v životě? Já.. mám strach..
Píšu sem pořád ty samé věci.. Já to vím.

"Lilith!"

Musím. Možná naposled.. Ahoj, deníčku.

"Lilith, ale pojď už."
"Já už jdu mami." dívka seběhla schody a posadila se ke stolu. Během chvíle se na druhou stranu posadil i její otec.
"Ahoj tati. To jsi byl takhle pozdě v práci?" zeptala se.
"Ano, něco jsem ještě vyřizoval." odpověděl s jeho klasickým, stále optimistickým úsměvem.
" A co?" povytáhla zvědavě obočí, ale odpovědi se už nedočkala. Otec se pustil hladově do jídla.
"Už jsem přivezla dort." promluvila najednou maminka. "Všechny jsem zítra pozvala na třetí."
"Mami, říkala jsem ti, že to nechci slavit." zamračila se a upřeně se zadívala na otcovo jídlo. -Taky bych to někdy chtěla ochutnat.- Pomyslela si.
"Jsou to narozeniny, to se musí oslavit." odpověděla s nadšeným úsměvem, ale dívka už to dál neřešila. Podívala se na své jednobarevné jídlo a začala ho s nechutí jíst. Každá večeře byla stejná.

Nevydržím to. Nedám to. Nezvládnu to. Jsou tak milí, starají se o mně.. a já? Proč mají takovou dceru? Já jim nechci přidělávat starosti. Milují mě, já je také.. Ale nezasloužím si je. Na papír dopadla první slza.. Nemůžu tady být. Trápím je, vidím jim to na očích. Deníčku! Deníčku.. Nepravidelné písmo začaly rozpíjet slané slzy. Místností se ozval první vzlyk. Druhý.. Uteču! Teď hned! Nechci, aby mi bylo patnáct. Půjdu pryč. Neznamená, že když mám zníčený život já, můžu ho níčit i ostatním. Nesmím. Musím jít.. jít pryč. Zaklapla desky a vstala. Odešla. Rodiče si ji nevšimli, protože nečekali, že bych jejich dívenka mohla odejít. Utéct.

Jsou tři hodiny ráno. Je mi zima, mám hlad a není mi moc dobře, ale to nic není. Bude to dobré. Prášky mám brát za šest hodin, ale nemám je u sebe. Už je nechci ani vidět. Zvládnu to i bez nich. Pamatuješ? Já jsem Lilith a budu žít na věky! Jela jsem dvě hodiny autobusem a teď už jdu hodinu pěšky. Asi si půjdu lehnout, nevím kam.. asi někam do trávy. Musím spát.. jsem unavená. Chce se mi spát.. jdu spát.

Lilith si lehla do vysoké trávy a zavřela oči. Usnula téměř okamžitě, byla unavená, měla hlad a žízeň, ale její odhodlání tohle všechno přebíjelo. Chtěla utéct svému strachu ze smrti. Chtěla začít žít jako všichni ostatní, hodlala si svůj narozeninový den užít.

"Jasně, přijedu zítra." promluvil chlapecký hlas. "Jsme domluvení.." hlas se přiblížil. To dívku znervóznělo, vnímala ho, ale přesto se pohybovala v polospánku. "Hele, tohle vyřešíme zítra, jo?" řekl znovu do telefonu. "Já teď mu-" najednou nastalo ticho. Teď už Lilith dokonale vnímala a čekala, jestli bude mluvit dál. Cítila, že se na ní dívá, ale neodvažovala se otevřít své oči. Na sucho polkla, když byl stále klid.
"Proboha.." vydechl hoch. Teď už oči otevřela. Mladík se k ní rozešel. "Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Bolí tě něco?" Začal na ní chrlit otázky. Lilith se jen se skloněnou hlavou posadila, neodpověděla mu. Měla na sobě šedivou mikinu a kapuci měla přehozenou přes černé vlasy. Mírně si odkašlala a pozvedla k němu svůj zrak. Hned ucítila jak ji po celém těle naskákala husí kůže. Tvářila se bez výrazu, oči byli prázdné, smutné.. vypadala bez života.
"Co se ti stalo?" Zeptal se znovu. Opět neodpověděla. Jen lehce zavrtěla hlavou a pozvedla svoji ruku, aby si stáhla kapuci. Měla nezvykle bledou tvář, z které doslova zářily rudé rty a blankytně modré oči. Havraní černé vlasy ji spadaly přes ramena a zacelou dobu, co se na ni díval, mu nevěnovala ani jeden úsměv. Po chvíli pochopil, že asi jen tak nepromluví. Posadil se vedle ní do trávy a zadíval se před sebe.
"Jmenuji se Gabriel a bydlím tady kousek za loukou." mávnul jedním směrem. "Máme tam rodiný domek a žijeme tam všichni. Já, sestry a rodiče.." Horlivě vyprávěl dál. Za celou dobu se na ní ani jednou nepodíval. Lilith vedle něj seděla jako z kamene a stejně jako on, upínala zrak před sebe. Najednou se cítila v bezpečí a on přitom jen seděl a povídal. Když už nevěděl, o čem má mluvit, ztichl a v duchu doufal, že se dívka odhodlá promluvit.
"Já jsem Lilith.. bydlím daleko odsud." Hoch tiše vydechl, při jejím hlasem mu přejel mráz po zádech. Měla nádherný hlas. Jemný, příjemný, krásný.. Pousmál se.
"A proč jsi tady?" zeptal se.
"Nevím.. utekla jsem." zašeptala, jako kdyby se za sebe styděla. Mladík jen zavrtěl hlavou a postavil se.
"Určitě máš hlad." Dívce se rozzářili oči. Ochutnat jídlo, které nikdy neměla? To si vždycky přála. Horlivě přikývla.

***
Položil před ní velkou krabici a otevřel ji. "Vzal jsem sýrovou." Pousmál se.
Lilith udiveně koukala před sebe. "Pizza?" vydechla a na tváři se ji objevil malý úsměv.
Gabriel si sedl na vedlejší židli. "Jasně, vezmi si." usmál se a sám se natáhl pro jeden kousek. Ještě chvíli se kochala pohledem na jídlo, které nikdy neochutnala, než si také vzala jeden stroužek a ochutnala. Nemyslela nato, že ji tohle může zabít. Dívka zavadila pohledem o hodiny.
"To je osm?" zeptala se. Nechtěla si přiznat, že má tak poslední dvě hodiny, kdy ji bude dobře. Jakmile si nevezme prášky, bude to špatný, ale nesnažila se na to myslet, dnešek si chtěla maximálně užít.
"Gabrieli?" zašeptala nejistě.
"Ano?" otočil se na ní a položil prázdnou krabici na kuchyňskou linku.
"Nemáš tužku?" zeptala se. Hoch na ní chvíli nechápavě zíral, ale když před sebe položila nějakou knížečku, neptal se a podal ji propisku.

Deníčku, to mi nebudeš věřit. Probudil mně nějaký kluk. Je.. on je krásnej. Je vysoký, má čokoládově hnědé vlasy, které se mu trochu kroutí a krásně modré oči. Pořád něco vypráví a.. a.. tohle jsou ty nejlepší narozeniny, co jsem kdy zažila. Nechci umřít. Chci žít! Jako všichni obyčejní lidé.. Udělám cokoliv! On je fakt krásnej. Jmenuje se Gabriel a.. objednal pizzu. Dneska jsem měla poprvé v životě pizzu! Teď jsem opravdu šťast-
"Co to píšeš?" zeptal se zvědavě a sedl si zpátky na místo. Lilith hned deníček zaklapla.
"Nic, nic.. můžu si tu tužku nechat?" pousmála se.
"Nech si jí." mrkl na ní. Dívka se spokojeně zazubila a přiložila tužku k deníčku, tu minulou totiž někde ztratila. Společně je hodila do tašky.
"Napadlo mně, že by jsme se mohli jít projít, ve druhé vesnici je pouť."
"Pouť?" vyvalila oči. "Jo, jasně že půjdeme.." usmála se.

***

Vyšli z domu a zamířili hned na cestu, která vedla skrz les, kolem louky až do další vesnice. Lilith si schovala ruce do kapes a dívala se kolem sebe. Nikdy ji nepřišel svět tak barevnější jako teď.
"Proč jsi utekla?"
"Hm.. Nelíbilo se mi doma." zalhala, protože mu za žádnou cenu nechtěla říct, že je nemocná.
"Proč?" vyptával se dál.
"Hele, nejsi nějaký zvědavý?" zasmála se a dloubla do něj prstem. Už neměla vymyšlené další lži, a tak to potřebovala zakecat.
"Já?" udiveně se na ní podíval a také se zasmál. "Máš pravdu jsem." přiznal nakonec a rozhodl se, že tohle téma už nebude dál rozebírat.
"A kam jsi měl namířeno, než jsi se u mně zastavil?" zeptala se.
"Šel jsem za strejdou, moje sestra má zítra narozeniny a já pořád nemám dárek." zazubil se. Dívka jen přikývla.
-Narozeniny.. Určitě mně teď rodiče hledají. Odpoledne má být ta velká oslava. Možná bych se měla vrátit..- začala uvažovat, ale nakonec jen prudce zavrtěla hlavou. -Ne, teď ne.-
"Podívej, už tam budeme." ukázal směrem před sebe. Opravdu už byli slyšet křičící lidé a hlasité zvuky atrakcí..

***

"Tak pojď, nic se ti nestane." začal Gabriel dívku přemlouvat.
"Ne, já se fakt bojím. Vždyť z toho vypadnu." vyděšeně pohlédla nad sebe, kde se točilo obyčejné ruské kolo.
"Nevypadneš.." ujistil ji, ale když dál odporovala, už ji nepřemlouval. "Tak ale pojď, něco ti ukážu.." ďábelsky se usmál a chytl její ruku. Lilith trochu popoběhla a během chvilky šla vedle něho, ruka v ruce. Sledovala každý jeho pohyb, každý úsměv, který rozdával na potkání. Rukou se opřela o pult u střelnice, protože už začínala cítit, že jí je špatně. Bylo dvanáct. Tři hodiny potom, co si měla brát prášky. Mírně se jí zamotala hlava, ale její pocit štěstí tohle všechno přebíjel a jí bylo pořád docela dobře.
"Pro tebe." vyrušil ji z přemýšlení a podal ji vystřelenou růži. Lilith se široce usmála a vzala si ji od něj.
"Děkuji.."

***

"Víš, že jsem hrozně rád, že jsem na tebe v té trávě narazil.." pousmál se.
"Opravdu?" zazubila se. "Já jsem taky ráda, protože.. bych tam možná ležela do teď." mladík se krátce zasmál a otočil se na ní.
"Je mi s tebou fajn." řekl a dál se rozešel. Kráčeli už pomalu zpátky, začínalo se stmívat a Lilith každou chvílí cítila jak jí je hůř a hůř, ale nedávala to na sobě znát. Moc dobře věděla, že v jejím případě smrt, když si nevezme prášky, nebolí. Je jí jen špatně, ale ona si to neuvědomovala. Nedocházelo jí, jak rychle se k smrti blíží.
"Mně s tebou taky." zašeptala a pevněji stiskla jeho ruku. Prudce se ji zamotala hlava.
"Gabrieli?" zavrávorala, div neupadla na zem, chytla se toho prvního, co bylo po její ruce, jeho.
"Lilith? Co ti je?" vyplašeně se na ni podíval a podepřel ji. Dovedl ji na kraj cesty, kde ji posadil do trávy.
"Lilith?" zopakoval její jméno, které ho tak fascinovalo.
"To bude dobrý.." zašeptala s malým úsměvem, protože cítila, jak ji je zase o trochu líp. Bylo to jak na horské dráze.
Pohladil ji po vlasech a dlouze vydechl. "Nemám někoho zavolat?" zeptal se. Nechápal, kde se v něm vzal ten strach, znal ji jeden den a už se o ni bál, jako kdyby ji znal roky.
"Ne, to je dobré.. už mi je fajn." přikývla a zády se opřela o jeho hruď. Mírně přivřela oči. "Možná bych ti měla něco říct.." zašeptala znovu. Nechtěla kazit to romantické ticho, které se vznášelo přírodou a rušili ho jen noční tvorové.
"Co?" objal ji kolem pasu.
"Já jsem.. jsem.." otevřela oči a věděla, že mu to musí říct. Musí.
"Co jsi?" nechápavě se na ní podíval.
"Vlastně, mám dneska narozeniny." nakonec řekla úplně něco jiného. Mile se pousmála. "A tohle byli ty nejlepší narozeniny v životě." šeptla a zvedla jednou ruku. Nahmatala jeho vlasy a jen ho po nich pohladila.
"Narozeniny?" zopakoval překvapeně a odtáhl ji od sebe, aby ji viděl do tváře. "V tom případě.. všechno nejlepší Lilith." usmál se od ucha k uchu, ale ten úsměv mu hned zmizel, když se k ní naklonil. Dívka na jeho blahopřání nijak nereagovala, cítila jak má srdce až v krku a jak ji po celém těle naskočila husí kůže. Kdo ví jestli zimou, anebo strachem z prvního polibku. Gabriel se k ní naklonil ještě blíž a očima hypnotizoval její rty. Jemně je ochutnal, než je plně políbíl. V tu dobu měla Lilith pocit, že jí srdce přestalo tlouct úplně.
"Jsi ďáběl s duší anděla." zašeptal, když polibek ukončil. Lilith se na něj pořád upřeně dívala a z nádherných modrých očí, ji stekla první slza. Slza štěstí. Nikdy necítila nic podobného. Nikdy nic nesměla, nesměla jíst normální jídla, nesměla chodit sama ven, aby se ji neudělalo někde špatně, nemohla ani do davu cizích lidí. Nikdy necítila takový příliv emocí. Mladík na ní chvíli koukal a poté ji pevně objal. Věděl, že to není slza smutku. Pochopil ji.
"Půjdeme dál?" zeptal se po chvíli. Lilith jen přikývla, zvedla se, ale v tom momentě se ji tak zamotala hlava, že se sesunula Gabrielovi do náruče. Před očima se ji rozmazalo, viděla jen směs barev a všechny zvuky slyšela tlumeně, jako kdyby přicházeli z dálky.
"Lilith!" vykřikl okamžitě, poznal, že teď už opravdu není v pořádku. Sedl si zpátky na zem a přitom dívku držel stále u sebe. "Co ti je?" zeptal se, ale neodpověděla. Z nosu ji začala téct krev. Vyděšeně na ni koukal a nechápal, jak je možné, že se tohle děje. Byla přece normální! Byla zdravá!
"Lilith!" křikl znovu, snad aby ho začala vnímat, ale ona už vůbec nereagovala. Jediné co cítil, jak mu dlouhé nehty zarývá do zad. Pevně ji na sebe tisknul a odmítal ji pustit.
"Lilith.." zašeptal, ale i to škrábání na zádech ustalo. Po spánku mu stekla kapička potu a po tváři slza. Bylo to tak rychlé, že nestihl, ani nic udělat. Zemřela mu v objetí. Jemně ji políbil do vlasů a hladil po zádech. Už nezadržoval slzy, už bylo na záchranu pozdě.. zemřela.

***

Lilith.. zamiloval jsem se do tebe. Napsal do jejího deníku, když si ho celý přečetl. Už to pro něj nebyla ta cizí dívka..
Byla to Lilith, kterou dokonale znal. Kdyby nebylo deníku, nikdy by nevěděl, jaký velký člověk mu v náručí zemřel..

Já.. Já jsem Gabriel. Jenom díky tomu deníku, jsem mohl sepsat tuhle povídku. Mohl jsem tak vyjádřit lásku k té krásné dívce, která si ji už nikdy nepřečte..

Alchymista (Paulo Coelho)

3. července 2011 v 20:41 | Karol |  "Books in my thoughts"

1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Tuto knihu mi doporučila mamka a jelikož jsem neměla co číst, zkusila jsem jí. Ze začátku jsem tomu moc nevěřila, ale jak se ukázalo, dočetla jsem až do konce..

2. Definujte knihu až dvěma slovy.
Jako puzzle.. (Všechno se v tom příběhu skládá tak dokonale a hlavní hrdina nabírá zkušenosti tak, až nakonec dosáhne svého cíle..)
3. Definujte knihu jedním slovem.
Zajímavá.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Určitě bych se ztotožinila s tím pastýřem. Cestovat a poznávat nové věci..

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Na příběhu se mi líbilo, jak dokázal i přes svoji lehkost (né žadné drama) upoutat a člověk knížku jen stěží odkládal.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Někdy to mohlo být psané polopatičtěji.. Myslím, že některé věci tam byli napsané až přehnaně komplikovaně.

Jediné přání..

3. července 2011 v 17:06 | Karol |  Téma týdne
Mlčky seděl a koukal skrz mříže na prázdnou chodbu. Čekal až pro něj přijde strážný a odvede ho na popravu. Byl obviněn. Právem. Zabil a nezasloužil si nic jiného než smrt. Tedy podle lidí. On totiž člověk nebyl, ale to nikdo z obyčejných, ubohých človíčků nevěděl. Ve svém životě už zabil tolikrát, že ani ta nekrutější poprava by nebyla dostačující.
Zvedl se a pohrdavě zamlaskal, flusl si na své špinavé polobotky. Odněkud se ozvalo nechutné zabručení. Nevěnoval tomu pozornost, klekl si na jedno koleno a tu botu si řádně vyčistil. Narovnal se a chystal si podle toho svého způsobu vyčistit i druhou, když v tom se ozval vrzot kovových dvěří a dovnitř vešel kat. Muž o krok ustoupil, bylo mu jasné, že teď ho povedou na popravu, ale co když mu lhali? Co když bude muset podstoupit další hodiny bolestného mučení? I přesto, že mu nebylo vidět do obličeje, muž věděl, že se usmívá. "Poslední přání?" Zeptal se hlubokým hlasem. Vezeň si prohrábl své mastné vlasy a zamyslel se, i když o tom nemusel přemýšlet. "Kalich lidské krve." zabrblal. Kat zaklonil hlavu, aby mu viděl do tváře. "Krev?" řekl udiveně, ale nakonec jen zavrtil hlavou a to tak prudce, že mu ta kapuce sklouzla. Zářivé bílé vlasy a nevinná tvář starce, než stačil něco říct, odešel.