Jediné přání..

3. července 2011 v 17:06 | Karol |  Téma týdne
Mlčky seděl a koukal skrz mříže na prázdnou chodbu. Čekal až pro něj přijde strážný a odvede ho na popravu. Byl obviněn. Právem. Zabil a nezasloužil si nic jiného než smrt. Tedy podle lidí. On totiž člověk nebyl, ale to nikdo z obyčejných, ubohých človíčků nevěděl. Ve svém životě už zabil tolikrát, že ani ta nekrutější poprava by nebyla dostačující.
Zvedl se a pohrdavě zamlaskal, flusl si na své špinavé polobotky. Odněkud se ozvalo nechutné zabručení. Nevěnoval tomu pozornost, klekl si na jedno koleno a tu botu si řádně vyčistil. Narovnal se a chystal si podle toho svého způsobu vyčistit i druhou, když v tom se ozval vrzot kovových dvěří a dovnitř vešel kat. Muž o krok ustoupil, bylo mu jasné, že teď ho povedou na popravu, ale co když mu lhali? Co když bude muset podstoupit další hodiny bolestného mučení? I přesto, že mu nebylo vidět do obličeje, muž věděl, že se usmívá. "Poslední přání?" Zeptal se hlubokým hlasem. Vezeň si prohrábl své mastné vlasy a zamyslel se, i když o tom nemusel přemýšlet. "Kalich lidské krve." zabrblal. Kat zaklonil hlavu, aby mu viděl do tváře. "Krev?" řekl udiveně, ale nakonec jen zavrtil hlavou a to tak prudce, že mu ta kapuce sklouzla. Zářivé bílé vlasy a nevinná tvář starce, než stačil něco říct, odešel.


Muž se posadil na studenou zem a zády se opřel o zeď. Kdyby měl tolik síly jako normálně, už by dávno utekl. Ale on neměl. Byl vysláblý, unavený a hlavně poraněný od toho nechutného mučení, navíc krev už neměl hodně dlouhou dobu a i to hrálo roli. Olíznul si své suché rty a podíval se na malý otvor u stropu, jakmile se slunce o kousek posunulo a do vězení dopadly sluneční paprsky, musel přelézt do jiného stínu. Promnul si ospalé oči, bylo už pozdě. Lehl si čelem ke zdi a usnul.
"Tak vstávej!" Zařval mu někdo nad hlavou a nakopl ho do beder. Muž se jen bolestně schoulil a něco zamumlal.
"Dělej!" zařval znovu. Otočil se a podíval se na egoistického, odporného chlápka, který měl na sobě vojenskou uniformu. Pomalu se zvedl. "Přines to." zařval na nějakého hocha a luskl prsty, mladík okamžitě přišel s kalichem krve.
"Určitě s tím naložíš dobře." Uchechtl se posměšným tónem a odešel. Muž ho ignoroval, zadíval se do rudé hladiny a na tváři se mu objevil úsměv. Za celou tu dobu, co tu byl zavřený se pousmál. Nadechl se a přiložil si kalich k ústům. Nejdřív v krvi smáčel své suché rty a až poté si vychutnal první doušek. Každý lokem cítil, jak mu tělem prochází teplo a všechna bolest ustupuje. Rány se rychleji hojí a on je čím dál víc spkojenější a silnější. Spokojeně vydechl do kalichu všechen vzduch z plic a upustil ho na zem. "Tak dělej.." zavrčel najednou hlas a otevřel mříže. Spoutali mu nohy i ruce a chystali se odvést na veřenou popravu, jenže on sebou silně škubnul a tím všechny řetězy rozerval. Hlasitě se zasmál a s těmi muži si poradil, jako kdyby byli dřevěné loutky. Už opět byl plný síly. Usmál se, je čas na krvelačnou pomstu, jak to upíři mají ve zvyku..
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama