Realita v naší mysli

4. srpna 2011 v 0:48 | Karol |  Jednorázovky
Ozvaly se nechutné zvuky, které byly tak nepříjemné, že jsem sebou trhla. Málem jsem spadla z postele, ale nějakou záhadou jsem ve spánku udržela rovnováhu a otočila se hlavou ke zdi. Krátce jsem něco zamumlala a přitáhla si peřinu k tváři. Milovala jsem spánek. A znova.. mlaskavé zvuky, které doprovázaly šeptající hlasy a nepříjemný vrzot příborů. Krátce se mi zastavil dech, zavrtěla jsem hlavou. Tak krásný sen se mi dlouho nezdál, bylo to příjemné, cítila jsem se šťastná, cítila jsem se v bezpečí. Ucítila jsem studenou ruku na svém čele. Až teď jsem otevřela oči dokořán a vyděšeně se vymrštila do sedu.
"Pšššt.." ozvala se žena v bílém a znovu mně přikryla bílou přikrývkou. Nic jsem nenamítala, její tvář jsem měla rozmazanou a vše jsem viděla jako by přes svatební závoj. Svatba! Zdálo se mi o svatbě. Spokojeně jsem se usmála, než jsem se znovu ponořila do hlubokého spánku.
"Ano" promluvil muž v bílém obleku. Cítila jsem, jak mi srdce buší a nedočkavě čeká, až to jedno slůvko také vyslovím. Dávala jsem si na čas. Nadechla jsem se a vydechla. Nadechla a.. Zvuky. Byly blíž, mnohem blíž. Přetočila jsem se na druhý bok a něco zašeptala. Portugalsky. Nikdy jsem Portugalsky nemluvila.
"Slečno?" ozval se kněz. Svráštila jsem obočí a lehce se pousmála, i v tu dobu ve spánku, se mi na tváři objevil úsměv. Znova jsem se nadechla, odhodlaná, že to řeknu, hned. Nádech a.. Bolest. Dráždivá bolest, která mi projela levou nohou. Hlasitě jsem vykřikla, do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy.


"Au.." cítila jsem jak mi hrudí projel první zvlyk. Tiše jsem popotáhla, aby mně nikdo neslyšel. Neotevřela jsem oči, neměla jsem odvahu. Další šepot, opět byl mnohem blíž. Zavrtěla jsem hlavou a pravidelně oddychovala. Bolest pomalu ustupovala. Noha přestala brnět a mně pohltila příjemná úleva. Najednou mi bylo krásně. Opět jsem se pousmála a než jsem stačila pomyslet na to, co tu bolest způsobilo, vrátila jsem se do říše snů. Opět na svatbu, nevím jak to bylo možné.
"Slečno, vezmete si muže, co stojí vedle vás?" zeptal se znovu. Upřeně jsem se na něj dívala a nechápala jeho slova. Já si ho mám vzít? Zamračila jsem se a podívala se na toho elegána, co postával po mém boku. Najednou jsem se usmála od ucha k uchu a přikývla.
"Ano" odpověděla jsem znovu. Hlasitá rána. Sletěla jsem z postele. Zvuky mně obklopovaly a rezonovaly místností. Zatajila jsem dech. Šepot zesílil, až jsem se musela chytit za spánky a křečovitě zavřít oči.
"Ne.. Dost!" zamumlala jsem se pro sebe, ale vše to vypadalo, jako kdybych hlasům dala pokyn, aby mohly zaútočit. Začali mně brnět nohy. Skřípot příboru zesílil, ozvala se hlasitá rána, mlaskání ustalo. Za oknem se zvedl vítr, burácel na okenice a očividně ho nezajímalo, že sklo může rozbít . Příjemné ticho, chvilková úleva. Nohou mi projela první křeč, v ruce druhá. Smotala jsem se do kuličky a snažila se pravidelně dýchat. Stále bylo ticho. Byl slyšet jen můj rychlý, ale pravidelný dech. Po tváři mi sjela první slza, měla jsem strach.
Bylo to zvláštní, nevnímala jsem své okolí, neuvědomovala jsem si, že ležím na zemi, soustředila jsem se jen na ně. Byly jako vetřelci. To ticho se prodlužovalo a nabíralo čím dál větší hloubku. Pootevřela jsem oči a težce vydechla. Křeče už ustaly a já si toho ani nevšimla, vlastně to nebyli křeče, vše to bylo jen v mé hlavě.
Na zátylku mi přistál suchý dech, rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. V tom se ozvalo krátké zacinkání, čas se pro mně zastavil. Pootočila jsem se k oknu a zaklonila hlavu, sklo rozdrzecené na malé střepy se začalo sypat na zem. Otevřeli se dveře. Přestala jsem strachem dýchat. Ozval se nechutně ledový hlas.
"Tak jsem tady.." zašeptal. Neotočila jsem se ke dveřím. Dokonce ani moje zvědavost nepřekonala tu hrůzu, která ve mě nabírala stále větší intenzitu.
"Slíbil jsem ti to." znovu se ozval. Srdce mi muselo zlámat žebra, jak silně bylo do mé hrudi. Vlasy mi lítaly kolem obličeje, protože sklo se z okna vysypalo a do místnosti se vpustil vítr. Znovu se ozvaly hlasy a nakonec i vrzot příborů, než jsem ucítila něco studeného na zátylku. Táhlým pohybem mi to o kousek stálo noční košilku, ale látka odporovala. Jakmile se mi do kůže jemně zaryla čepel, hned jsem věděl, čím se mě ta osoba dotýká. Byl to nůž. Pocítila jsem u svého ucha suchý dopadající dech a znovu hlas..
"Plním sliby." šeptl. Čepel nože sjela přes látku košilky až k bedrům, kde se mi opět nůž otřel. Zachvěla jsem se. Na těle se mi objevila husí kůže. Podle hlasu to byl muž. Naklonil se ke mě tak, že jeho dlouhé mastné vlasy mi spadaly přes ramena až před tvář. Šilhala jsem k nim, ale ani se nepohnula.
"Nic neřekneš?" zeptal se a nožem vyjel opět výš. Přiložil mi jeho hranu ke krku a čekal až promluvím. Stále jsem mlčela. Strach a děs mi zamknuly pusu. Krátce jsem vydechla a přivřela oči před silným větrem, který se přehnal místností.
"Promluv!" zasyčel už dost nervózně. Ošila jsem sebou tak, že se má kůže namáčkla na čepel. Po krku, pod košilku mi začal stékat tenký pramínek mé krve. Muž to ignoroval, dlouze mi vydechl do ucha, až tak že mi to bylo nepříjemné a já chtěla škubnout hlavu, ale kdybych to udělala, zemřela bych. Podřízla bych si hrdlo. Zůstala jsem nehybně sedět a jen pevně zatnula zuby.
"Kdo jste?" zeptala jsem se nervózně. V očích mě začali dráždit slzy, v puse jsem měla sucho a celým tělem mi procházel nepříjemný třas. Byla jsem si jistá, že tohle je můj konec. Bylo to skutečné.. tak moc.
"Ty" odpověděl prostě. Za normálních okolností bych se nad tím pozastavila, ale teď jsem to přešla jen s dalším krátkým výdechem. Špičkou nože povyjel po mém krku, bradě a tvářím. Nevím, kde bral tu drzost a i odvahu, ale prudkým pohybem mi ostrým kovem setřel slzu. Myslela jsem si, že mi chce uříznout nos, anebo vydloubnout oči, ale on jen setřel moji slzu.
"Nač čekáte, tak mě už zabijte.." poprosila jsem zoufalým hlasem a dokonce i hlasitě vzlykla. Následoval další vzlyk až jsem se hrůzou roztřásla a rozbrečela. Na chvíli jsem měla pocit, že muž zmizel, ale to nebyla pravda. Stále jsem měla lehce zabodlou špičku nože v tváři a ohavně suchý dech se mi ztrácel někde u ušního bubínku v uchu.
"Prosíš?" zeptal se a já věděla, že se usmívá. Byla jsem si jistá. Zavrtěl hlavou a tím se otřely jeho vlasy o můj obličej.
"Ješt-"
"Prosím!" přerušila jsem ho razantím hlasem, který se ještě chvíli odrážel v místnosti. Bylo to moje jediné přání. Jediné..
"Prosím" zašeptala jsem ještě zoufale, než jsem opět spatřila na čepeli své slané slzy. Odendal na chvíli nůž a ruku natáhl před sebe. Ve vyleštěné čepeli jsem zahlédla jeho odraz. Neuvěřitelně ohavný muž, mastné vlasy, černé oči bez bělma a..
Zadržela jsem dech. Vůbec jsem si neuvědomila, že ten nůž odtáhl jen proto, aby ho do mě mohl vrazit. V duchu jsem se naposledy pomodlila a zavřela oči.
Otevřeli se dveře a během chvíle se ozval křik.
"Rychle! Sebevrah!" zařvala žena na doktora, který nejspíš procházel chodbou. Otočila jsem se na ní a upustila nůž na zem. Celou dobu jsem si myslela, že mě chce někdo zabít a doopravdy jsem to byla já. Překvapeně jsem zamrkala a otočila se na ženu. Křičela by, kdyby jsem opravdu byla sebevrah? Sebevrah by se leknul a zabil by se, ne? Dech se mi rapidně zrychlil. Celou dobu jsem se chtěla zabít já. Šáhla jsem si na krk, jestli i ta krev byla skutečná.. Ano, byla.
Sestřička se ke mě rozešla a položila mi ruku na rameno. Všimla si rozbitého okna, zadívala se na střepy a hned potom na nůž. Povzdechla si a posadila se naproti mě. Měla jsem pocit, jako kdyby byla kamarádka a my si šli popovídat o naprosto normálních věcech.
"Proč jsi to chtěla udělat, Marylin?" zašeptala a vpíjela se mi hluboko do očí, až se ve mě objevil strach, jako když mi někdo v mé hlavě přejížděl čepelí po zádech.
"Já nejsem Marylin." šeptla jsem. Žena si tiše povzdechla.
"A kdo jsi?" zeptala se. Nijak mi to nevyvracela, vždyť jsem přece byla v psychiatrické léčebně. Byla jsem schyzofrenik..
"Jsem Gaetana." odpověděla jsem. Byla jsem si jistá, vždyť já jsem Gaetana. Pohladila mě po vlasech a opatrně mi pomohla vstát. Ani jsem si nevšimla doktora, který stál při tom rozhovoru za mnou.
Dostala jsem nový pokoj, čistou postel, prášky a injekci na zklidnění. Vyžádala jsem si i papír a tužku.
Abych mohla napsat to, co se mi honilo v hlavě, když mě chtěl ten někdo zabít.
Chtěla mě zabít část mého já. Vlastně, chtěla jsem se zabít já..
 


Komentáře

1 Fáďos Fáďos | Web | 4. srpna 2011 v 1:09 | Reagovat

To je úžasné. Jestli to píšeš sama, tak vážně klobouk dolů. Hrozně mě to chytlo...

2 Karol Karol | 4. srpna 2011 v 1:12 | Reagovat

[1]: Píšu. :) Děkuji.

3 Fáďos Fáďos | Web | 4. srpna 2011 v 1:25 | Reagovat

Píšeš fakt nádherně, už jsem stihl další články a je to něco úžasného x). Lépe řečeno... Sakra nemám na to slova xD. Asi Ti postupně pročtu celý blog, jestli Ti to nebude vadit x).

4 Karol Karol | 4. srpna 2011 v 1:41 | Reagovat

[3]: Děkuji.. :) Určitě to nebude vadit, ale rozhodla jsem se blog přesunout. :)
www.Karol-Karol.blog.cz
Takže dál už budou přibývat povídky jen sem. Tady se už objeví jen článek o přesunu. :)

5 Fáďos Fáďos | Web | 4. srpna 2011 v 1:47 | Reagovat

Fíha... člověk objeví super blog a sotva stihne něco přečíst, už aby se zas přešupačil xD. Ale chápu Tě x).

6 Karol Karol | 4. srpna 2011 v 1:49 | Reagovat

:D :D No.. už to chce změnu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama