Jednorázovky

Realita v naší mysli

4. srpna 2011 v 0:48 | Karol
Ozvaly se nechutné zvuky, které byly tak nepříjemné, že jsem sebou trhla. Málem jsem spadla z postele, ale nějakou záhadou jsem ve spánku udržela rovnováhu a otočila se hlavou ke zdi. Krátce jsem něco zamumlala a přitáhla si peřinu k tváři. Milovala jsem spánek. A znova.. mlaskavé zvuky, které doprovázaly šeptající hlasy a nepříjemný vrzot příborů. Krátce se mi zastavil dech, zavrtěla jsem hlavou. Tak krásný sen se mi dlouho nezdál, bylo to příjemné, cítila jsem se šťastná, cítila jsem se v bezpečí. Ucítila jsem studenou ruku na svém čele. Až teď jsem otevřela oči dokořán a vyděšeně se vymrštila do sedu.
"Pšššt.." ozvala se žena v bílém a znovu mně přikryla bílou přikrývkou. Nic jsem nenamítala, její tvář jsem měla rozmazanou a vše jsem viděla jako by přes svatební závoj. Svatba! Zdálo se mi o svatbě. Spokojeně jsem se usmála, než jsem se znovu ponořila do hlubokého spánku.
"Ano" promluvil muž v bílém obleku. Cítila jsem, jak mi srdce buší a nedočkavě čeká, až to jedno slůvko také vyslovím. Dávala jsem si na čas. Nadechla jsem se a vydechla. Nadechla a.. Zvuky. Byly blíž, mnohem blíž. Přetočila jsem se na druhý bok a něco zašeptala. Portugalsky. Nikdy jsem Portugalsky nemluvila.
"Slečno?" ozval se kněz. Svráštila jsem obočí a lehce se pousmála, i v tu dobu ve spánku, se mi na tváři objevil úsměv. Znova jsem se nadechla, odhodlaná, že to řeknu, hned. Nádech a.. Bolest. Dráždivá bolest, která mi projela levou nohou. Hlasitě jsem vykřikla, do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy.

Váha našeho života

12. července 2011 v 23:46 | Karol
Divím se, že ještě žiju.
Bohužel.. Víš, ono to je trápení.. být takhle ztísněná. Ochuzená o normální život. Já si nestěžuju, beru to tak, že je to můj osud. Je to osud, který já nezměním, ale stejně by mně zajímalo, proč zrovna já. Co jsem komu udělala?
Já jsem Lilith a zítra mi bude patnáct. Už zítra.. Pamatuješ, když mi bylo deset? Psala jsem, já jsem Lilith a budu žít na věky.. Teď už vím, že nebudu.. Na stole mi leží článek. "Lidé s touto nemocí se dožívají max. patnáctého věku života." Nikdy mně smrt neděsila jako teď. Nikdy. Pořád si říkám, že jsem takový malý zázrak, ale když bych měla žít déle, narodila bych se zdravá, no ne? Přijdu si normální. Mám normální přátele, zájmy, rodinu.. a určitě bych si našla i svoji lásku. Už teď vím, že kdybych byla zdravá, pomáhala bych nemocným, vystudovala si lékařskou fakultu a zachraňovala ostatní, anebo bych se podílela na výrobě léků.. Ale já zdravá nejsem.

"Lilith večeře!" Ozvalo se z kuchyně.

Deníčku, musím jít. Jdeme jíst. Vím, že o tom nemůžu takhle přemýšlet, ale co když to je moje poslední večeře v životě? Já.. mám strach..
Píšu sem pořád ty samé věci.. Já to vím.

"Lilith!"

Musím. Možná naposled.. Ahoj, deníčku.

"Lilith, ale pojď už."
"Já už jdu mami." dívka seběhla schody a posadila se ke stolu. Během chvíle se na druhou stranu posadil i její otec.
"Ahoj tati. To jsi byl takhle pozdě v práci?" zeptala se.
"Ano, něco jsem ještě vyřizoval." odpověděl s jeho klasickým, stále optimistickým úsměvem.
" A co?" povytáhla zvědavě obočí, ale odpovědi se už nedočkala. Otec se pustil hladově do jídla.
"Už jsem přivezla dort." promluvila najednou maminka. "Všechny jsem zítra pozvala na třetí."
"Mami, říkala jsem ti, že to nechci slavit." zamračila se a upřeně se zadívala na otcovo jídlo. -Taky bych to někdy chtěla ochutnat.- Pomyslela si.
"Jsou to narozeniny, to se musí oslavit." odpověděla s nadšeným úsměvem, ale dívka už to dál neřešila. Podívala se na své jednobarevné jídlo a začala ho s nechutí jíst. Každá večeře byla stejná.

Nevydržím to. Nedám to. Nezvládnu to. Jsou tak milí, starají se o mně.. a já? Proč mají takovou dceru? Já jim nechci přidělávat starosti. Milují mě, já je také.. Ale nezasloužím si je. Na papír dopadla první slza.. Nemůžu tady být. Trápím je, vidím jim to na očích. Deníčku! Deníčku.. Nepravidelné písmo začaly rozpíjet slané slzy. Místností se ozval první vzlyk. Druhý.. Uteču! Teď hned! Nechci, aby mi bylo patnáct. Půjdu pryč. Neznamená, že když mám zníčený život já, můžu ho níčit i ostatním. Nesmím. Musím jít.. jít pryč. Zaklapla desky a vstala. Odešla. Rodiče si ji nevšimli, protože nečekali, že bych jejich dívenka mohla odejít. Utéct.

Jsou tři hodiny ráno. Je mi zima, mám hlad a není mi moc dobře, ale to nic není. Bude to dobré. Prášky mám brát za šest hodin, ale nemám je u sebe. Už je nechci ani vidět. Zvládnu to i bez nich. Pamatuješ? Já jsem Lilith a budu žít na věky! Jela jsem dvě hodiny autobusem a teď už jdu hodinu pěšky. Asi si půjdu lehnout, nevím kam.. asi někam do trávy. Musím spát.. jsem unavená. Chce se mi spát.. jdu spát.

Lilith si lehla do vysoké trávy a zavřela oči. Usnula téměř okamžitě, byla unavená, měla hlad a žízeň, ale její odhodlání tohle všechno přebíjelo. Chtěla utéct svému strachu ze smrti. Chtěla začít žít jako všichni ostatní, hodlala si svůj narozeninový den užít.

"Jasně, přijedu zítra." promluvil chlapecký hlas. "Jsme domluvení.." hlas se přiblížil. To dívku znervóznělo, vnímala ho, ale přesto se pohybovala v polospánku. "Hele, tohle vyřešíme zítra, jo?" řekl znovu do telefonu. "Já teď mu-" najednou nastalo ticho. Teď už Lilith dokonale vnímala a čekala, jestli bude mluvit dál. Cítila, že se na ní dívá, ale neodvažovala se otevřít své oči. Na sucho polkla, když byl stále klid.
"Proboha.." vydechl hoch. Teď už oči otevřela. Mladík se k ní rozešel. "Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Bolí tě něco?" Začal na ní chrlit otázky. Lilith se jen se skloněnou hlavou posadila, neodpověděla mu. Měla na sobě šedivou mikinu a kapuci měla přehozenou přes černé vlasy. Mírně si odkašlala a pozvedla k němu svůj zrak. Hned ucítila jak ji po celém těle naskákala husí kůže. Tvářila se bez výrazu, oči byli prázdné, smutné.. vypadala bez života.
"Co se ti stalo?" Zeptal se znovu. Opět neodpověděla. Jen lehce zavrtěla hlavou a pozvedla svoji ruku, aby si stáhla kapuci. Měla nezvykle bledou tvář, z které doslova zářily rudé rty a blankytně modré oči. Havraní černé vlasy ji spadaly přes ramena a zacelou dobu, co se na ni díval, mu nevěnovala ani jeden úsměv. Po chvíli pochopil, že asi jen tak nepromluví. Posadil se vedle ní do trávy a zadíval se před sebe.
"Jmenuji se Gabriel a bydlím tady kousek za loukou." mávnul jedním směrem. "Máme tam rodiný domek a žijeme tam všichni. Já, sestry a rodiče.." Horlivě vyprávěl dál. Za celou dobu se na ní ani jednou nepodíval. Lilith vedle něj seděla jako z kamene a stejně jako on, upínala zrak před sebe. Najednou se cítila v bezpečí a on přitom jen seděl a povídal. Když už nevěděl, o čem má mluvit, ztichl a v duchu doufal, že se dívka odhodlá promluvit.
"Já jsem Lilith.. bydlím daleko odsud." Hoch tiše vydechl, při jejím hlasem mu přejel mráz po zádech. Měla nádherný hlas. Jemný, příjemný, krásný.. Pousmál se.
"A proč jsi tady?" zeptal se.
"Nevím.. utekla jsem." zašeptala, jako kdyby se za sebe styděla. Mladík jen zavrtěl hlavou a postavil se.
"Určitě máš hlad." Dívce se rozzářili oči. Ochutnat jídlo, které nikdy neměla? To si vždycky přála. Horlivě přikývla.

***
Položil před ní velkou krabici a otevřel ji. "Vzal jsem sýrovou." Pousmál se.
Lilith udiveně koukala před sebe. "Pizza?" vydechla a na tváři se ji objevil malý úsměv.
Gabriel si sedl na vedlejší židli. "Jasně, vezmi si." usmál se a sám se natáhl pro jeden kousek. Ještě chvíli se kochala pohledem na jídlo, které nikdy neochutnala, než si také vzala jeden stroužek a ochutnala. Nemyslela nato, že ji tohle může zabít. Dívka zavadila pohledem o hodiny.
"To je osm?" zeptala se. Nechtěla si přiznat, že má tak poslední dvě hodiny, kdy ji bude dobře. Jakmile si nevezme prášky, bude to špatný, ale nesnažila se na to myslet, dnešek si chtěla maximálně užít.
"Gabrieli?" zašeptala nejistě.
"Ano?" otočil se na ní a položil prázdnou krabici na kuchyňskou linku.
"Nemáš tužku?" zeptala se. Hoch na ní chvíli nechápavě zíral, ale když před sebe položila nějakou knížečku, neptal se a podal ji propisku.

Deníčku, to mi nebudeš věřit. Probudil mně nějaký kluk. Je.. on je krásnej. Je vysoký, má čokoládově hnědé vlasy, které se mu trochu kroutí a krásně modré oči. Pořád něco vypráví a.. a.. tohle jsou ty nejlepší narozeniny, co jsem kdy zažila. Nechci umřít. Chci žít! Jako všichni obyčejní lidé.. Udělám cokoliv! On je fakt krásnej. Jmenuje se Gabriel a.. objednal pizzu. Dneska jsem měla poprvé v životě pizzu! Teď jsem opravdu šťast-
"Co to píšeš?" zeptal se zvědavě a sedl si zpátky na místo. Lilith hned deníček zaklapla.
"Nic, nic.. můžu si tu tužku nechat?" pousmála se.
"Nech si jí." mrkl na ní. Dívka se spokojeně zazubila a přiložila tužku k deníčku, tu minulou totiž někde ztratila. Společně je hodila do tašky.
"Napadlo mně, že by jsme se mohli jít projít, ve druhé vesnici je pouť."
"Pouť?" vyvalila oči. "Jo, jasně že půjdeme.." usmála se.

***

Vyšli z domu a zamířili hned na cestu, která vedla skrz les, kolem louky až do další vesnice. Lilith si schovala ruce do kapes a dívala se kolem sebe. Nikdy ji nepřišel svět tak barevnější jako teď.
"Proč jsi utekla?"
"Hm.. Nelíbilo se mi doma." zalhala, protože mu za žádnou cenu nechtěla říct, že je nemocná.
"Proč?" vyptával se dál.
"Hele, nejsi nějaký zvědavý?" zasmála se a dloubla do něj prstem. Už neměla vymyšlené další lži, a tak to potřebovala zakecat.
"Já?" udiveně se na ní podíval a také se zasmál. "Máš pravdu jsem." přiznal nakonec a rozhodl se, že tohle téma už nebude dál rozebírat.
"A kam jsi měl namířeno, než jsi se u mně zastavil?" zeptala se.
"Šel jsem za strejdou, moje sestra má zítra narozeniny a já pořád nemám dárek." zazubil se. Dívka jen přikývla.
-Narozeniny.. Určitě mně teď rodiče hledají. Odpoledne má být ta velká oslava. Možná bych se měla vrátit..- začala uvažovat, ale nakonec jen prudce zavrtěla hlavou. -Ne, teď ne.-
"Podívej, už tam budeme." ukázal směrem před sebe. Opravdu už byli slyšet křičící lidé a hlasité zvuky atrakcí..

***

"Tak pojď, nic se ti nestane." začal Gabriel dívku přemlouvat.
"Ne, já se fakt bojím. Vždyť z toho vypadnu." vyděšeně pohlédla nad sebe, kde se točilo obyčejné ruské kolo.
"Nevypadneš.." ujistil ji, ale když dál odporovala, už ji nepřemlouval. "Tak ale pojď, něco ti ukážu.." ďábelsky se usmál a chytl její ruku. Lilith trochu popoběhla a během chvilky šla vedle něho, ruka v ruce. Sledovala každý jeho pohyb, každý úsměv, který rozdával na potkání. Rukou se opřela o pult u střelnice, protože už začínala cítit, že jí je špatně. Bylo dvanáct. Tři hodiny potom, co si měla brát prášky. Mírně se jí zamotala hlava, ale její pocit štěstí tohle všechno přebíjel a jí bylo pořád docela dobře.
"Pro tebe." vyrušil ji z přemýšlení a podal ji vystřelenou růži. Lilith se široce usmála a vzala si ji od něj.
"Děkuji.."

***

"Víš, že jsem hrozně rád, že jsem na tebe v té trávě narazil.." pousmál se.
"Opravdu?" zazubila se. "Já jsem taky ráda, protože.. bych tam možná ležela do teď." mladík se krátce zasmál a otočil se na ní.
"Je mi s tebou fajn." řekl a dál se rozešel. Kráčeli už pomalu zpátky, začínalo se stmívat a Lilith každou chvílí cítila jak jí je hůř a hůř, ale nedávala to na sobě znát. Moc dobře věděla, že v jejím případě smrt, když si nevezme prášky, nebolí. Je jí jen špatně, ale ona si to neuvědomovala. Nedocházelo jí, jak rychle se k smrti blíží.
"Mně s tebou taky." zašeptala a pevněji stiskla jeho ruku. Prudce se ji zamotala hlava.
"Gabrieli?" zavrávorala, div neupadla na zem, chytla se toho prvního, co bylo po její ruce, jeho.
"Lilith? Co ti je?" vyplašeně se na ni podíval a podepřel ji. Dovedl ji na kraj cesty, kde ji posadil do trávy.
"Lilith?" zopakoval její jméno, které ho tak fascinovalo.
"To bude dobrý.." zašeptala s malým úsměvem, protože cítila, jak ji je zase o trochu líp. Bylo to jak na horské dráze.
Pohladil ji po vlasech a dlouze vydechl. "Nemám někoho zavolat?" zeptal se. Nechápal, kde se v něm vzal ten strach, znal ji jeden den a už se o ni bál, jako kdyby ji znal roky.
"Ne, to je dobré.. už mi je fajn." přikývla a zády se opřela o jeho hruď. Mírně přivřela oči. "Možná bych ti měla něco říct.." zašeptala znovu. Nechtěla kazit to romantické ticho, které se vznášelo přírodou a rušili ho jen noční tvorové.
"Co?" objal ji kolem pasu.
"Já jsem.. jsem.." otevřela oči a věděla, že mu to musí říct. Musí.
"Co jsi?" nechápavě se na ní podíval.
"Vlastně, mám dneska narozeniny." nakonec řekla úplně něco jiného. Mile se pousmála. "A tohle byli ty nejlepší narozeniny v životě." šeptla a zvedla jednou ruku. Nahmatala jeho vlasy a jen ho po nich pohladila.
"Narozeniny?" zopakoval překvapeně a odtáhl ji od sebe, aby ji viděl do tváře. "V tom případě.. všechno nejlepší Lilith." usmál se od ucha k uchu, ale ten úsměv mu hned zmizel, když se k ní naklonil. Dívka na jeho blahopřání nijak nereagovala, cítila jak má srdce až v krku a jak ji po celém těle naskočila husí kůže. Kdo ví jestli zimou, anebo strachem z prvního polibku. Gabriel se k ní naklonil ještě blíž a očima hypnotizoval její rty. Jemně je ochutnal, než je plně políbíl. V tu dobu měla Lilith pocit, že jí srdce přestalo tlouct úplně.
"Jsi ďáběl s duší anděla." zašeptal, když polibek ukončil. Lilith se na něj pořád upřeně dívala a z nádherných modrých očí, ji stekla první slza. Slza štěstí. Nikdy necítila nic podobného. Nikdy nic nesměla, nesměla jíst normální jídla, nesměla chodit sama ven, aby se ji neudělalo někde špatně, nemohla ani do davu cizích lidí. Nikdy necítila takový příliv emocí. Mladík na ní chvíli koukal a poté ji pevně objal. Věděl, že to není slza smutku. Pochopil ji.
"Půjdeme dál?" zeptal se po chvíli. Lilith jen přikývla, zvedla se, ale v tom momentě se ji tak zamotala hlava, že se sesunula Gabrielovi do náruče. Před očima se ji rozmazalo, viděla jen směs barev a všechny zvuky slyšela tlumeně, jako kdyby přicházeli z dálky.
"Lilith!" vykřikl okamžitě, poznal, že teď už opravdu není v pořádku. Sedl si zpátky na zem a přitom dívku držel stále u sebe. "Co ti je?" zeptal se, ale neodpověděla. Z nosu ji začala téct krev. Vyděšeně na ni koukal a nechápal, jak je možné, že se tohle děje. Byla přece normální! Byla zdravá!
"Lilith!" křikl znovu, snad aby ho začala vnímat, ale ona už vůbec nereagovala. Jediné co cítil, jak mu dlouhé nehty zarývá do zad. Pevně ji na sebe tisknul a odmítal ji pustit.
"Lilith.." zašeptal, ale i to škrábání na zádech ustalo. Po spánku mu stekla kapička potu a po tváři slza. Bylo to tak rychlé, že nestihl, ani nic udělat. Zemřela mu v objetí. Jemně ji políbil do vlasů a hladil po zádech. Už nezadržoval slzy, už bylo na záchranu pozdě.. zemřela.

***

Lilith.. zamiloval jsem se do tebe. Napsal do jejího deníku, když si ho celý přečetl. Už to pro něj nebyla ta cizí dívka..
Byla to Lilith, kterou dokonale znal. Kdyby nebylo deníku, nikdy by nevěděl, jaký velký člověk mu v náručí zemřel..

Já.. Já jsem Gabriel. Jenom díky tomu deníku, jsem mohl sepsat tuhle povídku. Mohl jsem tak vyjádřit lásku k té krásné dívce, která si ji už nikdy nepřečte..

Maminčin deník

22. dubna 2011 v 21:23 | Karolína
Prsty jsem přejela po kožených deskách tlusté knihy. Ležela ve velké krabici a vypadalo to, jako by se schovávala před světem. V krabici ještě bylo jedno pánské tričko, zlatý řetízek a album s fotkami. To všechno mi zůstalo po mé matce. Jen tohle, jen ty čtyři věci. Byla jsem sirotek. Rodiče mi zemřeli při autonehodě a mě po nich nebo vlastně jen po matce zůstala jen tato krabice. Dvěma prsty jsem ze zaprášených desek setřela prach. Pokusila jsem se přečíst, co na nich bylo napsané, ale prachu bylo tolik, že to přečíst nešlo. Nakonec jsem použila celou dlaň. V krabici se zaleskla kniha s pěti písmeny. Deník, bylo na ní napsáno. Zamyšleně jsem pozvedla obočí a nepatrně se pousmála. Páni, deník! Tohle je maminčin deník. Jak mi chyběla, ona i otec. Oba. Milovala jsem je. Natáhla jsem se pro knihu a vyndala ji z krabice. Nadechla jsem se a zplných plic jsem odfoukla i zbylý prach. Bylo ho opravdu hodně. Zakuckala jsem se. Otevřela knihu a pohled mi padl na její úhledné písmo. Ano, to jsem měla po ní. Psala krásně. Každé písmenko jako přes kopírák, nepatrně jsem se pousmála a otočila stránku. Dychtivě jsem se začetla a hltala každé její slovo. Nevěřila jsem tomu, bylo to.. zvláštní. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Když jsem přečetla prvních deset stránek, odvrátila jsem od knihy zrak a podívala se na tu krabici. Nesedělo mi to. Tohle nemohl být deník mé maminky. Bylo to psané jako nějaké poselství. Jako kdyby ten někdo věděl, že to někdo bude číst. Na chvíli jsem se nechala těmi pochyby strhnout, ale ty mě okamžitě opustili, když jsem se znovu začetla. Četla jsem dlouho, hodně dlouho...

Zavřená

21. dubna 2011 v 21:39 | Karolína
Deset let.
Dlouhá doba, hodně dlouhá doba, když si vezmete, že jsem byla zavřená v jedné malé místnosti. V místnosti, kterou jsem přešla třemi kroky. Všude byla špína, pavučiny a krysy. Ve vzduchu se vznášel pach potu a smrad, který snad ani nejde popsat. Sluneční paprsky jsem viděla jen kolem dvanácté, kdy slunce bylo přesně nad malým okýnkem u stropu. Vždy se zdržely jen deset minut, poté vězenskou celou zase pohltila tma. Spala jsem na špinavé, zaprášené matraci a každý den jedla nechutně vypadající jídlo. V cele jsem byla sama celých dlouhých deset let. Jediné s kým jsem mluvila, byla soudkyně, která mě obvinila z vraždy mé dcery.

Errare humanum est - Mýliti se je lidské

2. dubna 2011 v 15:17 | Karolina
Srdce měl až v krku, své roztřesené ruce schovával za zády a neopovažoval se ani pohnout. Po spánku mu stékala kapička potu a po tváři slza. Slza strachu a bolesti, kterou si už prožil. Slza, která už nic nezměnila, slza, která ho opustila i s tou nejmenší nadějí. Byl to vysoký muž. Měl nádherně modré oči a ještě krásnější kaštanové vlasy. Zaraženě stál za mřížemi doufajíc, že se stane zázrak. Že se bůh smiluje, že se z toho nic neděje a že vše je jen sen. Bůh byl jeho poslední naděje a aniž by to tušil i ta už pohasla. Na sobě měl bílé tričko, které obepínalo jeho svalnatou hruď a vypracované břišní svaly. Bylo špinavé, mokré od jeho zavánějícího potu a od jeho neobyčejné krve, která se leskla jako ten nejdražší drahokam. Ty jeho oči, do dneška na ně nezapomenu. Byli tak čisté, nádherné, nevinné... byli krásné. Středověkou věznící se ozýval tichý vrzot pout. Byli to jeho pouta, která svírala jeho špinavé, zakrvácené ruce. Tak moc se mu ty ruce s nezvykle hrubou kůži třásly, že pouta vydávala nepříjemné do uší zařezávající se zvuky. Jediné zvuky.. On nevydal ani hlásek, ani jednu prosbu ani jeden vzlyk. Čekal, kdy si pro něj přijde stráž a odvede ho na veřejnou popravu. Na veřejné ponížení před svoji veřejnou smrtí. Byl odsouzen k smrti, k veřejné popravě useknutím hlavy. Jenže nevinně on totiž nic neudělal. Naprosto nic, ten kdo zabil tu mladičkou dívčinu byl jeden strážce, který se později stal i katem. To on ji zabil, ale usvědčil jeho. Z očí se mu už vylily proudy slz. Chvílemi se ozvalo tiché vzlyknutí, nejtišší jaké bylo jen možné. Po chvíli se strážný zvedl z dřevěné stoličky a rozešel se k němu. Bez jakéhokoliv slova otevřel mříže a chytl ho za jednu paži. Muž poslušně sklonil hlavu, nechápal, co udělal. Nevěděl proč ho křivě obvinili. Od dětství byl dobrý člověk, modlil se, měl tři krásné děti. Miloval svou ženu, nikdy nikoho neošidil. Tak proč? To už i bůh je zaslepený jako lidé? ... Dlouze vydechl a na nepatrně krátkou chvíli zadržel dech. Snažil se tvářit oddaně, smířeně. Dařilo se mu to, ale toho smutku a strachu v očích si musel všimnout každej. Došli do dlouhé chodby, kde čekali další strážní. Pro jistotu mu spoutali i nohy a rozešli se s ním na velké náměstí, kde měl být ukončen jeho život. Nedělal problémy, často jsem se divil. Byl ukázněný, slušný, smířený.. Náměstí bylo plné lidí, plné křičících rozčílených obyvatelů města. Muž vystoupal na malé dřevěné podium a se vší svojí hanbou se otočil k nim čelem. Svýma smutnýma očima propaloval ty ženy, muže a děti před ním. Až někde na konci davu spatřil plačící ženu a vedle ní dva vysoké chlapce. Jeden z nich držel v náručí malou holčičku. Na sucho polkl. Byl odhodlaný tvářit se bez emocí a bez jakéhokoliv náznaku strachu a smutku,ale to vše teďko hodil za hlavu a rozbrečel se. Nevzlykal, nekřičel, nemluvil. Jen stál a z očí se mu hrnuli velké slzy beznaděje. V tu chvíli do něj někdo šťouchnul. Spadl na kolena a následně mu někdo zatlačil na hlavu aby ji položil na špalek. Zhluboka se nadechl. Na náměstí bylo hromové ticho, nikdo nic neřekl.
,,Errare humanum est" řekl tak nahlas aby to slyšeli naprosto všichni. Bylo mu jasné, že to slyšelo jen pár lidí, ale neřešil to. Strážce, který si už přes hlavu přehodil kápi a vzal do ruky sekeru se na něj nechápavě podíval. Nechápal, kde se ten chlap naučil latinsky, vždyť je to jen obyčejný měšťan. ,,Co to znamená? " zašeptal.
,,Mýliti se je lidské,." zašeptal a naposledy se na kata podíval. ,,Odpouštím vám" dodal ještě a sklopil zrak, zavřel oči. Rána.. smrt. Konec.
Ten strážce, ten kat, ten muž, který ho usvědčil, i když věděl, že je nevinný. Ten muž, který zabil tu dívčinu jsem já.
To kvůli mě zemřel, to já jsem ho usvědčil, já jsem ho dovedl na popravu a já jsem ho zabil. To já zpytuji svědomí...

Nevěřící

24. prosince 2010 v 8:00 | Karolin
Tak krásná noc a ji napadlo zajít sem. Zajít na místo, kde nikdy nebyla a které nesnášela. Byl to kostel. Nevěřila v boha ani v žádnou jinou víru, odsuzovala to. Byla zvláštní, nevěřila více méně ničemu, jen sobě. A zrovna v tak jasnou, krásnou noc zašla sem. Možná aby se usmířila s bohem za její nevěřícnost a nebo ji jen přemohla její zvědavost jak to v kostele vypadá.
Pozastavila se před dveřmi kostela a ještě jednou si promyslela, jestli dělá správnou věc. Mlčky zakroutila hlavou a vší silou zatlačila do dveří. Ozval se velmi vrzaví zvuk, zalekla se, ale jakmile si uvědomila že to byli jen staré vysoké, dřevěné dveře rozešla se dál. Postupovala pomalu a nejistě se rozhlížela kolem. Nikdo v kostele nebyl, samozřejmě to divné nebylo, kdo by byl v kostele uprostřed noci?
Žena se nejistě zarazila a otočila se ke dveřím. Pozorně si je prohlédla a otočila se zpátky k uličce vedoucí k oltáři. ,,Jak to, že bylo otevřeno?" zašeptala svým hlasem. Znova se porozhlédla po kostele a rozešla se dál. Opatrně pozvedla hlavu a podívala se nad sebe. Krásné, ty klenby a vysklená okna. Zatajil se ji dech, stála uprostřed malé uličky a prohlížela si tisíce malých sklíček. ,,Jak nádherné" šeptala. Možná že to bylo poprvé kdy litovala, že do kostela šla až v její čtyřicátém roku života. Nevěřícně koukala na skla a prohlížela si každý detail, každý obraz.
,,Jsem rád, že jste přišla" ozval se neznámý hlas. V ženě zatrnulo, srdce se jí zastavilo a ona jen nehybně stála.
,,Tak podíváte se na mě?" ozval se znovu hlas. Žena nic neřekla jen se otočila k místu, odkud hlas vycházel. Pomalu pozvedla hlavu,podívala se na tu bytost a omdlela.
,,Haló?" jste v pořádku ozval se hlas pochvíli znovu. Žena otevřela oči a porozhlédla se po kostele.
,,Kde to jsem?" zašeptala.
,,V kostele" řekla osoba. Žena vstala a začala se porozhlížet po tom hlasu. Podívala se po celém kostelu, ale nikdo tam nebyl. ,,Kdo jste?" zeptala se.
,,Anděl" řekl hlas, který se rozezněl po celém kostela jak bijící zvon. ,,Anděl?" zopakovala žena a rychle se otočila. Vznášela se tam vysoká bytost, oblečená v bílém s velkými bílými křídly.
Žena nic neřekla, jen tupě koukala na bytost před ní a snažila se všemu porozumět.
,,Jsem tu jen z jednoho důvodu." Žena nechápavě zakroutila hlavou. ,,Už věříš?" zeptal se anděl.
,,V boha?" řekl potichu žena, ale slova se rozezněla po kostele.
,,Ano" pousmál se anděl. Žena jen mlčky zakroutila hlavou. ,,Ne."
,,Co?" znepokojil se anděl.
,,Nevěřím" upřesnila svoji odpověd.
,,V tom případě" zvýšil hlas anděl. Žena se zarazila a čekala co anděl řekne. ,,Budeš muset jít semnou" pousmál se. ,,Prožiješ s námi vánoce, abys věřila." Žena se bez rozmyslu rozešla ke dveřím kostela, odmítala něco takového. I když věděla, že asi bůh existuje tak nevěřila. Nechtěla věřit! Už se natahovala, že opět dveře velkou silou otevře, ale v tom se před ní objevilo velké bílé světlo a ona jím nedobrovolně prošla.

Žena prožila vánoce mezi svatými, po vánocích se vrátila do svého života a začala každý den chodit do kostela. Začala věřit.

Moje láska a ďábel

13. prosince 2010 v 16:54 | Karolin
Zamkla jsem dveře od mé kanceláře a klíče si zandala do kabelky. Sešla jsem opatrně schodiště a vyšla z vysokého barevného domu. Byl to dům dětské naděje, pracovala jsem tam už několik let a práci pro děti bez domova jsem si zamilovala. Od dětství jsem ráda někomu pomáhala a v této práci jsem se prostě našla. Rychlou chůzí jsem se rozešla k autobusové zastávce. Jako vždy bylo kolem dvanácté hodiny večer, své práci jsem podřídila celý svůj život. Možná proto jsem neměla partnera ani děti.
Cupitala jsem na vysokých podpatcích přes náměstí a těšila se, až přijdu domů a dám si teplou sprchu, ale v tom mě pozastavil vysoký muž co stál na kraji náměstí.
,,Nerad vás přerušuji ve vaši srandovní chůzi" začal, ,,ale mohl bych vás pozvat na skleničku vína?" Ztuhla jsem, čekala jsem cokoliv, ale toto ne. ,,Můžete" řekla jsem nesměle a pozorně si ho prohlédla.
Měl pronikavě zelené oči a černé vlasy, sestříhané na krátko. Na sobě měl tmavé džíny, červené triko a koženou bundu. ,,Tak půjdeme?" Vytrhl mě z mého pozorování. ,,Samozřejmě" řekla jsem a rozešla se. Teď jsem si dávala víc záležet na mé chůzi, přeci jen ta poznámka "srandovní chůze" půjčila bych mu ty jehly, aby si to také vyzkoušel. Pousmála jsem se nad svojí myšlenkou. ,,Nad čím se usmíváte?" Zeptal se. ,,Nad ničím" odvětila jsem. Jak se zatvářil mi navždy utkvělo v hlavě. Zasvítili mu oči a usmál se jako kdyby přesně věděl nad čím jsem se pousmála já. Došli jsme k blízkému baru, kde jsme se posadili. ,,Takže vy se takhle sama procházíte nočním městem?" Zeptal se mě.
,,Šla jsem z práce."
,,Z práce?" divil se. ,,Takhle pozdě?"
,,Ano" pousmála jsem se a napila vína.
,,To nemáte děti nebo partnera?"
,,Jsem tu snad na výslechu?" řekla jsem nepříjemným tónem. Muž se zaraženě zatvářil. ,,Samozřejmě že ne" řekl a zamyšleně se na mě podíval. ,,Tedy usuzuji, že podle tónu jak jste se mě zeptala děti ani partnera nemáte. Vadí vám to, protože děti i partnera by jste už chtěla, ale díky své práci nemáte čas se s nikým seznámit."
,,Jak to vše víte?" divila jsem se.
,,Léta praxe" pousmál se muž a dolil mi skleničku vína.
,,Praxe?"
,,Jsem psycholog."
,,Aha" z náměstí se ozval hlasitý zvon. ,,Už je dvanáct, musím jít."
,,Mohu vás doprovodit?"
,,Ne děkuji" pousmála jsem se nervózně, vstala a odešla. Druhý den jsem opět odcházela z práce pozdě a narazila na stejného muže.
,,Ahoj" zadíval se mi do očí.
,,Ahoj" pousmála jsem se.
,,Určitě máš hlad, nezajdeme do restaurace?"
,,Mám, ale takhle pozdě žádná restaurace otevřená nebude."
,,Jednu znám" pousmál se.
Takhle to šlo každý den. Každý den jsem toho vysokého muže potkávala na náměstí a odcházela s ním do restaurace, baru nebo kina. Stalo se z toho pravidlo, celý den jsem se těšila až ho uvidím. Nemyslela jsem na nikoho jiného jen na něj. Těšila se až uslyším jeho hlas, až se podívám do jeho krásně zelených očí. Zamilovala jsem se do něj. Za celou dobu jsme si neřekli svá jména, bylo to tak nepodstatné. On byl neobyčejný, záhadný. Jako kdyby mi četl myšlenky, jako kdyby mě znal celý život.
Nedočkavě jsem vyběhla z domu, kde jsem pracovala a rozešla jsem se k náměstí. Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím, až ho znova spatřím. Ale on tam nebyl. Čekala jsem tam, ale on nepřišel. Posadila jsem se na lavičku a čekala i když jsem věděla že už nepřijde. V očích se mi leskly slzy, já se tak těšila a on tam nebyl. Vstala jsem a rozešla se k autobusové zastávce. Druhý den jsem skončila v práci dřív. Rozešla jsem se skrz náměstí a spatřila jsem ho. Stál tam s nějakým mužem, který rozhazoval rukama. Zrychlila jsem chůzi až jsem k nim dorazila. ,,Ahoj" pousmála jsem se. Neodpověděl, vlastně se mě ani nevšiml. ,,Ne! Já ti říkám že nic říkat nebudu!" rozčiloval se. ,,Budeš!" řekl druhý muž ,,půjdeš a budeš svědčit proti Lukovi."
,,Já před luciferem svědčit nebudu!" stál si za svým muž.
,,Tak to řekni alespoň jí!" naléhal druhý muž.
,,Ne! Zamiloval jsem se do ní! Vždyť by jí to ublížilo!"
,, Jestli jí to neřekneš, budeš povolán zpátky. Zpět k nám domů." řekl muž, luskl prsty a zmizel.
Stála jsem vedle svého vysněného muže a tupě na něj zírala. On se jen otočil a odešel.
,,No počkej!" křikla jsem. Zastavil se a otočil. ,,Co to mělo být?"
,,Nebudu ti to říkat."
,,Prosím" řekla jsem tiše.
,,Víš já nejsem psycholog. Vlastně ani člověk." začal pomalu.
,,Cože?"
,,Jsem ďábel." Na sucho jsem polkla ,,ďábel?"
,,Jo" zadíval se mi do očí.
,,Jak ti můžu věřit? Dokaž mi to."
,,Umím číst myšlenky" řekl tiše. ,,první den co jsme se potkali, jsem prohodil poznámku o tvé srandovní chůzi. Ty jsi se pak pousmála a já se tě zeptal proč se směješ. Neřekla jsi mi to. V hlavě jsi si říkala že by jsi mi ty jehly půjčila a chtěla mě v nich vidět."
,,Ježiši" zhrozila jsem se. ,,To není možný."
,,Ale je, tajil jsem to. Miluji tě a nechtěl jsem ti ublížit."
,,A proč jste se hádali?"
,,Dark chce abych šel svědčit proti luciferovi, ale já nechci."
,,A proč?"
,,To je jedno. Musím jít." Přistoupil ke mně blíže a políbil mě. Pak se otočil a odešel.
Druhý den jsem šla schválně o chvíli dřív. Mé tušení bylo správné opět tam byl ten muž.
,,Ahoj" řekla jsem hlasitěji než předchozí den.
,,Ahoj" řekl a podíval se mi do očí. ,,Musím jít, musím jít svědčit." řekl tiše. ,,Je možné že už se nevrátím."
,,Miluji tě." Zašeptala jsem.
,,Já tebe taky."
,,Tak dělej" ozval se muž.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Luky, možná bys měla vědět" zarazil se.
,,Co?"
,,Že jsem syn lucifera, že jdu svědčit proti svému otci." Už jsem se nadechovala , že něco řeknu, ale zmizeli oba.
Týden jsem Luka neviděla, zbořil se mi svět. Až jednou brzo ráno, když jsem šla do práce jsem spatřila vysokého černovlasého muže stát uprostřed náměstí. ,,Luku!" křikla jsem a rozběhla jsem se k němu. Chtěla jsem mu skočit do náruči a políbit ho, ale byl v nějaké podivné bublině. Nemohla jsem se ho dotknout.
,,Už mě sem nepustí, jen na jeden den za deset let. Otec mě zavřel v podsvětí." řekl a položil ruku na vlákno, které nás oddělovalo. ,,Ne! Prosím!" rozbrečela jsem se. ,,Nemůžu to po tobě chtít, ale zeptat se tě musím. Je jen jedna možnost, šla by jsi semnou do podsvětí?"
Pousmála jsem se. ,,Šla" řekla jsem bez zaváhání. A tak jsem odešla se svou životní láskou do jiného světa. Do světa plné hrůzy a zla.

LS- Kouzelný klíč

10. prosince 2010 v 15:09 | Karolin
Jak víte, učastním se literární soutěže u Sussanah.
První kolo již proběhlo a všichni netrpělivě čekají na vyhlášení. :)
Davám sem zadání a i moje soutěžní dílko, tak doufám že se vám bude líbit :)

Zadání prvního kola LS
téma - pohádka
povinná položka - kouzelný klíč
konec - jak se vám bude chtít
rozsah - max 2 A4 ve Wordu, velikost písma 14 Times New Roman

Můj otec vrahem

17. listopadu 2010 v 14:59 | Karolina
Jsem upírka , no vlastně poloviční. Žiji s mým učitelem panem Lerickem. V malé městečku, kde chodím do školy a pan Lerick do práce. Samozřejmě pan Lerick chodí do práce v noci, protože za dne by ho denní slunce spálilo. Vydáváme se za otce a dceru, přeci niko nesmí a ani neví, že jsme upíři
A obzvlášť teď ne. Když se ve městě dějí tak divné věci.

 
Další obět
Dnes v 13:00 našel pan Horr další mrtvolu. Byl to muž asi kolem 32 let,zavražděn brutálním způsobem. Policejní hlídky nic neviděli i když mají služby 24 hodin denně. Primátor města už volal prezidentovi o posílení hlídek. Do města už je na cestě armáda z větších měst státu. Je vyhlášen zákaz vycházení dětí po 8 hodině večer až do 5 ranní (je doporučeno i pro dospělé).
Jedná se i o zavření škol a školek.
,,Buďte na nejvyšší opatrnosti a vše podezřelé hlaste hlídkám,my už ty satany dostaneme" vzkazuje detektiv Jan Bretr. Satany zdůrazňoval detektiv,začalo se jim tak říkat díky brutálním a neobvyklým způsobům vražd. Nikdo neví jestli to je jen skupina a nebo jedna osoba.
Upřímnou soustrast rodině zavražděného.
Teď zbývá jen jedna otázka: ,,Kdo bude další?"
David Loard
Noviny.cz



,,Nevíte co by to mohlo být?" Zeptala jsem se, když jsem dočetla článek.
,,Ne nevím" řekl zaměstnaně upír,zavazoval si totiž kravatu.
,,No ale to je divný, člověka by už dávno chytili. Jenom u nás v ulici je dvacet policistů" uvažovala jsem.
,,Opravdu nevím, není naše starost" řekl a odešel si pro sako. Pan Lerick pracoval totiž jako číšník v restauraci ale měl pouze noční směny.
,,V každém případě nikam nechoď."
,,Jo,jo zapnu si televizi třeba řeknou něco víc."
,,Dobře přijdu ke svítání."
,,Snídaně bude jako vždycky."
,,Díky, ahoj" řekl a obul si boty.
,,Nashledanou" pan Lerick zabouchl dveře a odešel. Já jsem si zapnula televizi a čekala na zprávy které měli začínat během půl hodinky, jenom že v tom slyším klíče v zámku. Podívám se na dveře a tam pan Lerick.
,,Zapomněl jsem si peněženku"zakoktal a zrudnul.Začala jsem se smát.
,,To stáří" popíchla jsem ho. Pan Lerick totiž peněženku zapomínal pokaždé,pravidelně každý večer. Ani jednou se nestalo že by ji nezapomněl.
,,Omlouváme se že přerušujeme vysílání"ozvalo se z televize,pan Lerick se zarazil a zadíval se do televize.
,,Ale série brutálních vražd pokračuje,před několika minutami našel opět pan Horr mrtvolu" všimla jsem si jak pan Lerick kouká upřeně do televize a šponuje uši co to jde.
,,Já…jse…jsem...ho...v…v…vi...viděl" koktal pan Horr.
,,Ano pan Horr vraha viděl ale než stačil zasáhnout bylo už pozdě. Podle popisu pana Horra to byl muž vysoký asi 180 cm. Vypadal tak na 39 let. Měl krátké zlaté vlasy a chyběl mu malíček na pravé ruce,na tváři měl dlouhou protáhlou jizvu.
Muž který byl zavražděn je nejspíš turista z východu. Toto už je 13 obět,zavražděny byli už 4 děti,6 žen a 3 muži.
To je zatím vše. Nadále vás budeme informovat.
Redaktorka Rohal. "
,,Měla jsi pravdu není to člověk" ozval se upír.
,,A kdo?"
,,V té televizi říkali popis to ho vraha, zlaté vlasy a jen čtyři prsty na pravé ruce. Je to nejpravděpodobněji upír."
,,Jak to můžete vědět?"Divila jsem se.
Upír zaváhal ,,znám ho."
,,Aha,tak kdo to je?" Zajímala jsem se.
,, Je to… " bylo vidět že upír hodně váhá. ,,Je to Merlin, tvůj otec."
,,Táta? A upír?" Nechápala jsem.
,,Upír"souhlasil.
,,Můj táta upír? To není možný! Vždyť na upíry nevěřil."Řekla jsem zvýšeným hlasem. ,,Jak se stal upírem?"
,,Ano tvůj táta na upíry nevěřil a tak se zapřísáhl, že jestli tě nenajde,když jsi zmizela." Odmlčel si. ,,Zapřísáhl se ať se stane ďábelským stvořením-upírem" vysvětlil pan Lerick.
,,Ale upír není ďábelské stvoření"nechápala jsem.
,,Ale to on nevěděl a tak se jím stal."
,,Ne!" To není pravda. ,,Proč on?" Křičela jsem a brečela zároveň.,,Proč jste mi to neřekl?" Křičela jsem na pana Lericka.
,,Protože jsem to nevěděl"odpověděl tiše.
Slzy mi tekly po tvářích a já věděla co se stane. Buď tátu chytnou policajti a zavřou do smrti a nebo v tom horším případě ho vystopujeme a zabijeme my.
,,To není možný!" Nemohla jsem tomu uvěřit. ,,Je to můj otec. To jsem stejná jako on?" Vzlykala jsem.
,,Nejsi" řekl pan Lerick.
,,A co když jsem?" Kroutila jsem hlavou. ,,Je mi jasné že to takhle nenecháme, policie by ho nikdy nechytla."
,,Karol vím je to složité."
,,Mám ale jednu prosbu."
,,Jakou?" Divil se upír.
,,Chci aby jste to nechal na mě." Řekla jsem vzlykavým hlasem.
,,To nejde, je to vrah!" Řekl pan Lerick.
,,Ale taky můj otec!" Křikla jsem.
,,Ne, to nedovolím byl by schopný tě zabít."
Jen jsem zakroutila hlavou.
,,A kam tedy půjdeme?"
,,Sledovat pana Horra ten je na řadě, jako jediný ho může usvědčit."
,,Dobře,ale jak to že vraždil za dne?"
,,Tuším že díky jeho přísaze ho ovládá ďábel a v tom případě mu slunce neškodí"vysvětlil upír a odešel do koupelny. Po chvíli vyšel oblečený ve svém oblíbeném obleku. Černé kalhoty,bílá košile a dlouhý rudý plášť.
,,Tak jdeme."
Došli jsme k bytu pana Horra,který se koukal na svůj oblíbený pořad. Sledovali jsem ho asi tři nebo čtyři hodiny, když jsme si všimli že někdo stojí naproti na střeše a upřeně na něj kouká.
,,Kdo to je?"Divila jsem se.
,,No to je asi Merlin." Řekl pan Lerick.
,,To je táta?" Vykřikla jsem.
,,Potichu,hypnotizuje ho"okřikl mne upír ,,chce ho vytáhnout ven"dodal.
Opravdu to tak bylo, pan Horr vstal od televize oblíkl si kabát a vyšel z domu.
Drželi jsme se za ním a jak jsme tušili, vydal se na mýtinu před lesem kde nebyli žádné hlídky. Došel tam a rozhlížel se kolem do kola. My jsme byli schovaní na okraji mýtiny za keřem.
,,Musíme tam přeci jít, nepočkáme až ho zabije"šeptala jsem.
,,Ne"řekl upír zamyšleně.
,,Co? My ho necháme aby ho zabil?"Divila jsem se.
,,Ten člověk zemřít má jen by jsme to zkomplikovali,umřel by stejně"vysvětloval.
,,Jak to můžete vědět?" Křikla jsem.
,,Mlč!"Zařval ,,už ani slovo jestli taky nechceš umřít"řekl rozčileně a zadíval se na mýtinu kde pořád stál pan Horr. Nejistě tam přešlapoval,když v tom k němu něco přiskočilo a podřízlo mu hrdlo.
Byl to on. Byl to můj otec. Sehnul se k němu a vypil mu všechnu krev z těla. Pak ho otočil na břicho a serval mu tričko.Na záda mu nožem vyryl číslo čtrnáct jako čtrnáctá oběť. Hlasitě se zasmál když v tom jsem zařvala:,,Co jsi to udělal?"
Otec strnul a nevěřícně na mně koukal ,,Karol? Jsi to ty? Ty žiješ?" Divil se.
,,Co se to s tebe stalo?" Řvala jsem na něj.
,,Karol já to vyřídím"ozvalo se za mnou.
,,Ne"křikla jsem.
,,Myslela jsem že na upíry nevěříš"řekla jsem už klidněji.
,,Ty jsi taky upír?" Byl tak v šoku že upustil nůž a v očích se mu leskly slzy. Potřásl hlavou.
,,Jsem, co se stalo s mamkou když jsem zmizela a ty pak taky?"
,,Mamka….no ona umřela"řekl smutně.
,,Cože?" Zajíkla jsem se. ,,Ona umřela?" Rozklepalo se mi celé tělo. ,,To..to ne" zadívala jsem se na otce.
,,Byla nemocná."
,,Sám víš že byla vždycky zdravá!" Křikla jsem. ,,Cos ji udělal?!"
,,No ona….já…"koktal otec.
,,Tak zabil si jí nebo ne?"
Otec přikývl hlavou. ,,Ale já jsem za to nemohl ovládal mně ten ďábel."
,,Ty zrůdo! Ty jsi ďábel!" Vykřikla jsem.
,,Ovládala tě jen tvoje přísaha"ozval se pan Lerick.
,,Vezmi si nůž!" Pobídla jsem ho.
,,Proč?"Divil se.
,,Protože si tu zabíjel nevinné lidi,zabil jsi mi mamku a teď zabiji já tebe." Věděla jsem že není jiná možnost.
,,Karol já to zaří-" řekl za mnou pan Lerick.
,,Ne"
,,To neuděláš" řekl otec a sehnul se pro nůž.
,,Myslíš?" Řekla jsem suše a snažila se zakrýt strach co jsem měla.
,,Nemyslím já to vím"dodal,pevně stiskl nůž a udělal krok vpřed.V duchu jsem se modlila ať už to skončí,slzy mi stékali po tvářích a já tušila že moc šancí nemám.
,,Ať umřu nebo ne pane Lericku, chci vám říct že si vás vážím. Byl jste ten nejlepší upíří učitel na světě" řekla jsem.
,,Neumřeš" řekl pan Lerick a připravil si nůž.
,,Už nejsi můj otec!" Řekla jsem a udělala ještě jeden krok vpřed a zaútočila.
První rána šla na břicho ale otec ji lehce odrazil,snažila jsem se nějak překvapit ale otec zaútočil a tak jsem nasadila obranou taktiku.
Bránila jsem se jen tak tak. Na pravé ruce jsem měla tržnou ránu ale nic vážného. Bránila jsem se, když se vyskytla příležitost lehkým pohybem ruky jsem zamířila přesně na jeho srdce. Nadechla jsem se pevně stiskla nůž,napřáhla se ale v tom mě něco bodlo do ruky. Nůž jsem pustila a hlasitě zaskučela.
,,A mám tě" zasmál se otec.
,,Nedokážeš zabít svoji dceru" řekla jsem i když jsem si byla plně vědoma že mu to problém neudělá.
Byla jsem v koncích, napadla mně jediná možnost co v té situaci byla. Otec měl třikrát operované koleno a často ho bolelo.
,,Nemáš" všechnu sílu jsem dala do pravé nohy. Napřáhla jsem a vší silou ho do bolavého kolene kopla.
,,Áuuu…."otec se svalil a já se rychle ohnula pro nůž.
,,Tak znova"vyprsknul naštvaně a vstal. Vytáhl dlouhý ostrý meč a zaútočil. Snažila jsem se bránit ale nešlo to. Už byl skoro u mne a meč mi mířil přímo na srdce.
,,A konec"usmál se.
,,To těžko"ozval se pan Lerick a zaklepla tátovi na rameno. Otec se otočil a začal bojovat s ním jenže otec vytáhl zbraň a řekl ,,tebe zastřelit můžu"nabil a stiskl spoušť.
,,Né"zařvala jsem a hodila po něm nůž.Vše bylo pozdě. Kulka vyletěla a zasáhla pana Lericka do břicha,ten se okamžitě svalil k zemi a hlasitě zanadával.
,,Pane Lerick..u…u"koktala jsem.
,,To bude dobrý"usmíval se.
,,Ne"brečela jsem, pevně jsem mu mačkala ruku.Musel jí mít rozdrcenou jak se mu ji tiskla. Můj otec mně mohl už dávno zabít ale on jen stál a koukal co se děje.
,,Né, pane Lericku! Ne prosím neumírejte!" Řvala jsem jak jsem jen mohla,byla jsem celá od krve a věděla jsem že už je pozdě.
,,Karol nesmíš…se nechat vyprovokovat prosím tě…nemsti…se-"pak jen zavřel oči a umřel.
,,Né pane Lericku?! Né….. pane Lericku!"Jeho ruku jsem tiskla ještě pevněji a modlila se ať tento boj vyhraji. ,,Proč?" Klečela jsem u něj a mé slzy dopadali na jeho bezvládné tělo.
,,Omlouvám se."Zašeptala jsem a sebrala nůž co upustil, otočila se na otce. Podívala jsem se na něj svýma uslzenýma očima a řekla,,jak jsi mohl? Nejsi můj otec a ani upír! Ty neznáš zákony?!" Vykřikla jsem. ,,zabiji tě…já tebe,milý otče!" Vyšla jsem odhodlaně k němu.
Otec jenom couval,nezastavovala jsem se, šla jsem pořád s nožem před sebou. Otec zaútočil já jsem se jen bránila ale pořád jsem se snažila ho tlačit do zadu.Všimla jsem si totiž že tam je kořen stromu o který by mohl zakopnout a tak jsem se snažila ho tam dostat. Pořád jsem se bránila až jsem nečekaně zaútočila otec uskočil a zakopl o kořen jak jsem předpokládala. Klekla jsem se mu na hrudník aby nemohl dýchat,podívala jsem se mu do očí napřáhla nůž a vrazila mu ho do srdce.
Otec vytřeštil oči, ,,jsi celá po mě." Nechápavě jsem se na něj podívala ,,nejsem." Odvětila jsem ale v tom mi zarazil nuž do břicha. ,,Jsi!" Řekl naposled a umřel.
Svalila jsem se a chvíli jsem ležela v šoku. Připlazila jsem se k panu Lerickovi a ještě jednou mu pevně stiskla ruku.
,,Omlouvám se za vše co jsem udělala"brečela jsem.
,,Promiňte"dodala jsem tiše a odplazila se kousek od něj kde jsem si lehla a koukala do nebe plné hvězd. Rána byla hluboká a já věděla že my nanejvýš zbývá pět minut. A tak jsem přemýšlela o mém životě a hlasitě vzlykala a křičela. Život mi naposledy proletěl před očima. Zavřela jsem oči. Ležela jsem tam sama,bez naděje a čekala na smrt.

Umřela jsem v bolestech,výčitkách svědomí a nenávisti svého otce.
 
 

Citlivý vrah

27. října 2010 v 18:40 | Karolina
Seděla jsem tam nehnutě celé ráno, sledovala kapky stékající po skle okna, zamnou stál nějaký muž. Čekal na rozkaz, který měl přít vysílačkou. Byli jsme zavření v prázdné místností. Jediné co tam bylo, byla stará dřevěná židle na které jsem seděla. ,,Proč to tak natahují!" Prorazil muž ticho. Nepohnula jsem se. ,,Asi víte co se bude dít až mi přijde rozkaz?" Opět jsem nereagovala. ,,Jsem nájemný vrah." Srdce se mi strachem rozbušilo jako nikdy před tím. Až v tu chvíli jsem pochopila co se děje, myšlenky mi v hlavě vířily. Uvědomovala jsem si že umřu, v duchu jsem začínala propadat panice. Ale i při takovém strachu jsem si dávala velký pozor aby na mě strach nebyl poznat. Dál jsem seděla a sledovala kapky stékající po skle.

I strašidla musí k zubaři

9. října 2010 v 18:50 | Karolina
Neznám člověka co by rád chodil k zubaři, myslím že to je pochopitelné. Já jsem si taky u zubaře už prožila svý a tak mě napadlo něco o té divné práci napsat. Není to žádný horor, spíše velmi krátka povídka o tom že i zubaři to nemají jednoduché.. :)

 
 

Reklama