Sametová růže

6. Nový domov - nový začátek

21. května 2011 v 16:02

Ucítila jsem jak se někdo dotkl mé poraněné ruky. Jen jsem sebou trochu cukla a spala dál. A další dotek. Někdo mi prsty přejel po paži a to už mě donutilo se probudit. Jakmile jsem otevřela oči, zalapala jsem po dechu. Zírala jsem na blonďáka, co stál nade mnou a nic neřekla. Jen na něj blbě civěla.
"Ahoj" zašeptal a zastrčil jednu ruku do bílého pláště.
"Dobr-" zarazila jsem se. Byl tak o pět let starší než já přeci bu nebudu vykat. Nejistě jsem se pousmála. "Ahoj" pípla jsem.
"Jak ti je?" zeptal se se starostí v očích. Sledovala jsem ho a měla jsem z něj strach. Měla jsem strach z tich pocitů, které ve mě vyvolával. Upřímně, byla jsem ráda, že jsem si myslela, že ho ten den vidím naposledy. Byli to příjemné pocity, které se ale ve mně tříštili o mé ledové srdce, které bylo proti nějakým pocitům naprosto imuní, ale on to všechno měnil. Po těle mi naskočila husí kůže, když se mě znovu dotknul. Stikl mi zdravou ruku a krátce mi pohlédl do očí.

5. Proč se mi nic nepovede?

17. května 2011 v 19:40 | Karolina
Byla jsem zachumlaná pod peřinou a po tváří mi stékaly slzy. Proč jsem si myslela, že on mě z toho vytáhne? Tiše jsem vzlykla, když v tom se rozrazili dveře. Margarett vešla dovnitř a položila mi skleničku s vodou na stůl, vedle toho talířek s bramborovou kaší z pytlíku. Na jídlo už jsem si zvykla, vlastně ono mi ani nic jiného nezbylo. Bez jediného slova zase odešla. Vstala jsem a posadila se k psacímu stolu. Potlačila jsem zívnutí a napila se. Jakmile se mi tekutina dostala do krku, celý obsah jsem vyprskla na protější zeď. Zakuckala jsem se a hledala dech. Schválně mi do toho dala citrón, protože ví, že jsem na něj alergická. Zamračila jsem se a podívala se na skleničku. Dobře, teď nebo nikdy. Vylila jsem její obsah z okna a praštila s ní o roh stolu, takže se rozbila a rozpadla se na velké střepy. Jeden střep jsem vzala do ruky a s malým úsměvem si ho prohlédla. Řekněte, kdo by chtěl takhle žít? Odrážela se v něm ta bolest, ten smutek. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila si střep nad zápěstí. Úsměv se mi pořád rozšiřoval. Ne, nebyla jsem pod nějakýma práškama jen jsem cítila tu svobodu, která byla tak blízko. Řízla jsem poprvé,.. Slast. Řízla jsem podruhé,.. Úleva. Řízla jsem po třetí,.. všude krev. Chytla jsem se za ruku a usmála se. Konečně. Měla jsem to udělat už dávno. Spadla jsem na kolena a následně hrudí na zem.
"Mami?"
"Lien zlatíčko, co jsi to udělala?"
"Mami?"
"Vrať se! Prosím."

4. Byla jsem naivní.. zemřu

3. května 2011 v 15:08 | Karolina




Celý den jsem čekala na muže, který mě měl odvést. Byla jsem plná strachu, ale také naděje. V hlavě mi lítaly myšlenky, které mě na chvíli udělaly šťastnou, ale taky smutnou. Pootevřela jsem dveře, rozhodnutá, že se půjdu projít, když v tom jsem zahlédla muže v policejním úboru.

3. Každý trest bolí

20. dubna 2011 v 12:34 | Karolina

S posledních sil jsem dolezla po kolenou ke dveřím, zakrvácenou rukou chytla za kliku a otevřela. Ze zarudlých očí mi stékaly slzičky bolesti. Porozhlédla jsem se a vyhrabala na nohy. Spadla jsem. A znova. Zase jsem spadla, nakonec jsem po čtyřech přelezla chodbu a celou dobu se usilovně modlila aby dveře, ke kterým jsem měla namířeno, byli otevřené. Ano byli.
"Prosím?" ozval se muž v telefonu.
"Pane doktore" popotáhla jsem.
"Ano? Kdo je tam?"

2. Naděje

15. dubna 2011 v 20:09 | Karolina



Potichu jsem se vkradla dovnitř. Nakoukla jsem a mlčky se posadila do křesla.
"Dobrý den" zašeptala jsem. Doktor sebou nečekaně trhl a pohledem na mě spočinul.
"Dobrý den, Lien" řekl a posunul si brýle aby na mě viděl. "Minule jsi tak utekla.." řekl. "Chtěl jsem se tě na něco zeptat." Začal opatrně.
"Já to věděla!" vykřikla jsem.
"Co?" divil se doktor.
"Že si myslíte, že jsem cvok. Jak jsem vám mohla věřit?" řekla jsem a rychle vstala z křesla. Zamotala se mi hlava a upadla jsem.

1. Úleva..

10. dubna 2011 v 19:14 | Karolina


Každý večer. Každý večer jsem měla zabořenou tvář do měkkého polštáře a snažila se utlumit své vzlyky.
Každý večer…
Nedokázala jsem to ovládat, stačilo aby mi prolítla myšlenka hlavou a slzy si našly cestu sami. Vlastně ani ta myšlenka nemusela být, jako kdybych byla tak nastavená. Každý večer, každý den.
Dělo se to tak už dva roky. Nevěděla jsem proč, vlastně jsem si to nechtěla přiznat. Uvnitř sebe jsem ale věděla, že to bude kvůli té hrůze, co jsem prožila.
Sice už to bylo dávno, před třemi lety, ale já věděla, že při pubertě nastane problém. Že se to dostane na povrch.
Mé vzlyky byly plné bolesti, smutku a beznaděje. Nevěděla jsem, co mám dělat...
Měla jsem výčitky svědomí, byla jsem ztracena ve svém hněvu, žalu a utrpení.

Prolog

9. dubna 2011 v 14:20 | Karolina


Pořád jsem se cítila sama..
Neměla jsem přátele, neměla jsem rodinu, neměla jsem nic.. Jen svůj strach. Jen sebe.
Zavraždili mi rodiče a já byla jediným svědkem.. Jediným svědkem té ohavnosti. Té hrůzy.
Skončila jsem v dětském domově. Tam, kde by jsem měla být v bezpečí, ale nebyla.

Jednoho dne se vyskytla malá naděje, malé světýlko, které mi mohlo změnit život. Jeden člověk, kterému na mě záleželo..
A tady to všechno začíná...
Můj příběh o mém životě. O životě, který mi nepřinesl nic dobrého.. o životě, který už mě nespočetnětkrát srazil na kolena a já vstala.. Dokážu vstát i naposledy?


Prolog k sametové růži.. :)
Já vím, já vím.. přichází "brzo", protože tahle kapitolovka už je dlouho rozepsaná, ale já jsem se rozhodla ji celou přepsat. Poupravím, opravím, přepíšu, něco připíšu.. a pak stejně zjistim, že to je hrozné. :D Dobře.. já jen, aby jste byli v obraze. xD
Autorka obrázku sídlí ZDE
 
 

Reklama