Téma týdne

Jediné přání..

3. července 2011 v 17:06 | Karol
Mlčky seděl a koukal skrz mříže na prázdnou chodbu. Čekal až pro něj přijde strážný a odvede ho na popravu. Byl obviněn. Právem. Zabil a nezasloužil si nic jiného než smrt. Tedy podle lidí. On totiž člověk nebyl, ale to nikdo z obyčejných, ubohých človíčků nevěděl. Ve svém životě už zabil tolikrát, že ani ta nekrutější poprava by nebyla dostačující.
Zvedl se a pohrdavě zamlaskal, flusl si na své špinavé polobotky. Odněkud se ozvalo nechutné zabručení. Nevěnoval tomu pozornost, klekl si na jedno koleno a tu botu si řádně vyčistil. Narovnal se a chystal si podle toho svého způsobu vyčistit i druhou, když v tom se ozval vrzot kovových dvěří a dovnitř vešel kat. Muž o krok ustoupil, bylo mu jasné, že teď ho povedou na popravu, ale co když mu lhali? Co když bude muset podstoupit další hodiny bolestného mučení? I přesto, že mu nebylo vidět do obličeje, muž věděl, že se usmívá. "Poslední přání?" Zeptal se hlubokým hlasem. Vezeň si prohrábl své mastné vlasy a zamyslel se, i když o tom nemusel přemýšlet. "Kalich lidské krve." zabrblal. Kat zaklonil hlavu, aby mu viděl do tváře. "Krev?" řekl udiveně, ale nakonec jen zavrtil hlavou a to tak prudce, že mu ta kapuce sklouzla. Zářivé bílé vlasy a nevinná tvář starce, než stačil něco říct, odešel.

Bez emocí, bez citů. NIC.

24. dubna 2011 v 23:46 | Karolina
Stalo se to před pěti lety. Byli jsme s kamarády venku a začala bouřka. Blesky tříštily oblohu a hromy nám vháněly strach do žil. Nebyla to obyčejná bouřka. Byla ... byla divná. Už od začátku jsem měl divné tušení. Uhodil blesk a strom, který byl jen kousek od nás začal hořet. Všichni jsme vyděšeně uskočili a sledovali, co se děje. Jeden kamarád vytáhl mobil a začal to točit. Okamžitě jsem ho okřikl. Nestydím se zato, že jsem měl největší strach. Jen se mi vysmál a začal vše natáčet. Otočil jsem se k odchodu, když v tom na mě křikl. Něco v tom smyslu, že jsem srab, samozřejmě, že mě natočil. Bouchl jsem vzteky a rozběhl se k němu, srazil ho na zem a snažil se mu mobil vytrhnout z ruky.
Uhodil blesk.. do nás.
On zemřel a já jsem se štěstím přežil. A tady začíná mé "vyprávění".

Poslední iluze

4. března 2011 v 14:16 | Karolina
Povídka na téma týdne, není dlouhá. Jako vždy to má tragický konec, ale myslím, že u mne jste si už zvykly. :D
Takže snad se bude líbit.. :)

Rychle, ale přesto pravidelně dýchal. Ruce mu visely dál od těla a on jen vyčkával, byl si vědom, že musí nějak zasáhnout, ale pořád vyčkával. Možná až moc dlouho...

Svoboda

25. února 2011 v 22:17 | Karolina
Zalapal po dechu a vší silou se praštil do hrudi s nadějí, že už konečně popadne dech. Marně. Zkusil zakašlat, ale jediné co se ozvalo, bylo nepříjemné zavrčení. Nic víc. Znova se praštil do hrudi, po jeho zarudlé tváři začali stékat slzy. Slzy strachu, zlosti a zoufalství. Byl uvězněn ve svém těle. Nemohl nic udělat jen se nadechnout. Jeden pravidelný nádech a bylo by po všem. Tak jednoduché, tak proč? Ne. Co si mu uvízlo v krku a on se dusil v luxusně zařízené koupelně. Krásné, vyleštěné dlaždičky odráželi jeho strach a jeho dusící se siluetu. Několikrát ho napadlo během té krátké chvíle to vzdát, ale na to má až moc velký pud sebezáchovy. Beznadějně zakroutil hlavu a naklonil se nad umyvadlo. Znovu se praštil do hrudi, i když věděl, že to nepomůže, bylo to spíše kvůli vzteku. Rukama se opřel o umyvadlo a pokusil se zadívat přes své zaslzené oči do kovového uzávěru. Ruce jeho váhu těla neudrželi a povolili. Spadl na kolena, koupelnou se ozval nepříjemný křupající zvuk. Dlaždičky praskly a z jeho kolenou začali vytékat kapičky krve.
Blbá smrt, prolétlo mu hlavou a zkusil se znovu postavit na nohy. Bylo to tak dlouhé, nekonečné, i když to doopravdy trvalo jen pár minut.
Mlha, zamotala se mu hlava a on se jen tak, tak stačil chytit sprchového koutu aby sebou nesekl. Rozostřilo se mu vidění a dech konečně vrátil. Neuvědomil si to. Nedošlo mu to. Pořád měl strach o svůj život, pořád byl zoufalý. Neměl důvod, teď už ne, alespoň si to někde uprostřed sebe myslel. Pomalým krokem došel k umyvadlu a zadíval se do zrcadla. Jen mlha, za kterou se míchaly vše různé barvy. Jen jedna věc mu pořád bila do očí. Stříbrná, lesklá. Až moc v té mlze vynikala... Byla to žiletka, kterou si každé ráno holil svou tvář. Upřeně se na ni podíval a natáhl k ní ruku, pevně ji sevřel a přitom se řízl. Z ruky se mu ihned spustila krev. Na tváři se mu mihl letmý úsměv a až v té chvíli si všiml, že konečně normálně, pravidelně dýchá. Naplno se usmál a žiletkou se bez rozmyslu řízl nad zápěstím.
Tiše sykl a na tváří se mu rozprostřel spokojený úsměv. Znova a znovu se říznul a následně žiletku upustil. Rudé kapky jeho krve dopadly na popraskané dlaždičky. S úlevou vydechl a zavřel oči.
,,Taková slast" zašeptal a ze široka se usmál. Ta svoboda, nespoutanost, volnost... Znova vydechl a křikl z posledních sil, které měl. ,,Svobodo..."
Poslední úsměv se mu promítl na tváři a jeho bezvládné tělo spadlo na studené dlaždičky. Koupelnou se rozezněl praskavý zvuk a pak jen ticho. Nejisté, neznámé ticho. Ležel tam, kolem rukou měl loužičky krve, které se vlévaly do spárů. Konečně dosáhl svého snu, svobody.

Jak to dopadne, když ztratíme smysl života...

9. února 2011 v 22:42 | Karolina
,,Řekni mi jeden důvod!" zvýšil hlas, který se rozezněl po vzduchoprázdnu.
,,Důvod" odfrkl si malý muž.
,,Máš jich tisíce, miliony."
,,Ty to nepochopíš Lucifere" zakroutil bůh hlavou a otočil se k němu zády, což naznačovalo, že odchází.
,,Co nepochopím?" divil se ďábel.
Bůh se zarazil, ale neotočil se. ,,Jen málokdo dokáže zničit to, co stvořil…" zašeptal.
,,Ale ty jsi bůh!" vykřikl Lucifer.
,,A co?" křikl ještě hlasitěji a v mžiku stál naproti ďáblovy a díval se do jeho tmavých, zlých očí.
Lucifer couvnul ,,nic" skousl si dolní ret.
Bůh znuděně vydechl ,,mám hodně práce, musím jít."
,,Jistě" sykl Lucifer.
,,Ale měl by jsi vědět, že ty malý svině na tom tvým božským světě se ti přemnoží a ještě ti ukážou kdo z nás měl pravdu. Jsou to totiž…-"
,,Tak dost" křikl bůh a ozvěna se ozvala nespočetněkrát. ,,Měl by jsi jít."
Ďábel nic neřekl jen se usmál a v rázu zmizel. Zbyl po něm jen šedivý, pichlavý dým.
,,Co pak všichni ztratili smysl života?" ptal se bůh sám sebe.
,,To všichni chtějí jen peníze a slávu?" zakroutil hlavou.
,,Kde jsou ti lidé, co žili o žebrácké holi, ale byli čestní a hrdí na své chování." Zavřel oči a zmizel.
To "vzduchoprázdno" byla čistě neutrální půda pro dohody a hádky s ďáblem aby se ani jeden necítil znevýhodněn.
Objevil se ve svém prostoru, ve svém čase, ve své energii. Nadechl se svěžího vzduchu a rozešel se k jezeru, které se lesklo v dáli. Na dně se leskl lidský svět. Zkažený lidský svět, který se hnal do záhuby.
Jezero bylo jako mapa, na které bůh viděl všechno a všechny. Často u něj sedával a sledoval své děti jak se hloupě chovají. Jak se neuvěřitelně změnili… k horšímu.
Přimhouřil oči a zadíval se do jedné americké domácnosti, kde se hádali.
,,Tak dost!" křikl. A ponořil ruku do jezera, když ji vynořil držel v ruce malého mužíčka, který sebou nenávistně a vyděšeně házel.
,,Co to?" divil se a hrůzou mu postávali vlasy na hlavě. Bůh ho pohodil před sebe a klekl si k němu. Přeci jen mu byl muž ke kolenům.
,,Kdo jste?" zaknikl muž.
,,Co?" zeptal se bůh svým hlubokým hlasem.
,,Kdo jste?" zařval muž z plných plic aby ho bůh slyšel.
,,To tě nemusí zajímat. Řekni proč to děláš? Proč se tak chováš?"
Muž na sucho polkl ,,a co?" křikl.
,,Proč se pořád hádáš se svou ženou? Proč v práci kradeš peníze?"
,,Já..-"
,,Tak hele, jestli s tím nepřestaneš budeš mít pořádný průser." řekl bůh a aniž by ho nechal něco namítnout vzal ho a hodil zpátky do jezera.
,,Sakra" zhrozil se bůh a ponořil hlavu do jezera aby našel muže, které ho před chvíli držel v ruce. Vynořil se z jezera a zalapal po dechu. ,,Omlouvám se" zabrblal.
,,To je v pohodě v Číně jsem ještě nikdy nebyl" pousmál se muž. ,,Děláte si srandu? Jak bych se dostal do Ameriky? Vy mě jen tak vytáhnete z domova a pak mě hodíte do Číny?" začal muž hystericky řvát.
,,Buď z ticha!" zařval bůh a muž strnul.
,,Vrátím tě domů" řekl a vrátil ho zpět do jeho domácnosti.
,,Zklamal jsem" přiznal si bůh a zmizel.
Ďábel seděl na zemi a vychutnával si výraz v bohově tváři. Byl naštvaný, bezmocný.
,,Tak jak to uděláme?" zeptal se Lucifer a ďábelsky se usmíval.
,,Bude apokalypsa" rozzářili se mu oči.
,,Nevím" zašeptal bůh a zhluboka se nadechl.
,,Potopa?" Zeptal se.
,,Potopa je trapná" reagoval hned ďábel.
,,Bude potopa!" zvýšil hlas bůh a ďábla pokáral pohledem.
,,Dobře, přesuneme se?"
Bůh kývl a zavřel oči. Oba dva se přesunuli k bohovi, přistoupili k jezeru a zadívali se dolů.
,,Bude stačit jeden kýbl vody. V lidským světě to zaplaví celý svět."
Lucifer kývl a poponesl k jezeru kýbl s vodou.
,,Vy sám?"
Bůh na sucho polkl a pak se zarazil. ,,Proč mi vykáš?"
,,Protože až zaplavíte svět, zmizíme, zemřeme…" řekl ďábel a zadíval se do jezera.
,,To je pravda" řekl bůh a pozvedl kýbl s vodou.
,,Jen málo kdo" začal hlubokým hlasem. ,,Dokáže zničit to, co stvořil…" řekl a vylil obsah kýble do jezera. Voda proletěla vzduchem a začala se valit světem.
,,Můžete si za to sami… ztratili jste smysl života." řekl bůh a setřel si slzu, která mu stékala po tváři.
,,Nashledanou pane" řekl Lucifer.
Bůh se nadechl, že něco řekne, ale ďábel zmizel. Zemřel jako všichni lidé na světě a jako poslední zmizel,zemřel bůh, který se musel podívat jak mizí to co stvořil…

Smrtící pouto

24. ledna 2011 v 23:22 | Karolin
,,Nemusí to takhle dopadnout" zašeptala mladá dívka.
,,Prosím slez" řekla opatrně, ale zády otočená postava se ani nepohnula.
,,Nenechám tě tu, jsi můj brácha" ozvala se znovu. Postava sebou lehce trhla, ale ihned se vrátila do předešlé polohy.
,,Tede, prosím." řekla už popotahujícím hlasem. Postava před ní zakroutila hlavou. Byl to vysoký štíhlý kluk, který stál na širším kovovém zábradlí a sledoval plynoucí vodu pod mostem.
,,Spolu to zvládnem" snažila se navázat kontakt se svým bratrem.
,,Nic o mě nevíš" sykl.
,,Něco vymyslíme" řekla a setřela si kapku z tváře, nebyla to slza ale studená kapka deště.
,,Ty" začal hoch.
,,Máš vše…-" zarazil se. Jako kdyby se mu slova zadrhla v krku. Nedořekl to, jen potřásl hlavou.
,,Co mám?" zeptala se dívka. Hoch opatrně pozvedl ruku a setřel si mokré čelo od deště poté vrátil ruku podél těla a zhluboka se nadechl.
,,Máš všechno, rodinu, přátele. Prostě všechno." Dívka na sucho polkla.
,,Ale Tede, vždyť ty máš taky rodinu. Máš mě,mamku…"
,,Ne" sykl.
,,Jak ne?"
,,Jsem pro vás nic, pouhé nic." Dívce se zpustila slza, napříč tváří.
,,Sám víš, že to není pravda. A navíc, že skočíš z mostu do řeky tím se nezabiješ."
Hoch přikývl.
,,Ale pro mého otce to pravda je." odmlčel si. ,,Neumím plavat."
,,Promiň neuvědomila jsem si, že..-"
,,To je dobrý" přerušil ji.
,,Tede, slez z toho zábradlí a promluvíme si." řekla dívka u udělala krok ke svému bratrovi.
,,Neslezu, cítím se tu dobře. Ta voda je jako mé myšlenky. Tak nezávazná, nespoutaná." Dívka se nadechla, že už něco řekne ale chlapec pokračoval.
,,Víš, dneska se mi zdálo, že jsem lítal. Bylo to tak krásné, byl jsem štastný. Vnímal jsem vzduch a užíval si každou vteřinu svého života. A víš co jsem si v tom snu pomyslel? ´Nevadilo by mi zemřít, byl by jsem rád, kdybych zemřel.´ A pak jsem najednou spadnul. Spadnul jsem pod autobus, který mě přejel. Probudil jsem se a byl jsem štastný." Dívka nevěděla co na to říct, ale cítila bratrův úsměv, co měl na tváři. Cítila jak se v tom snu cítil.
,,Nikdy mě nepochopíš."
,,Tede, proč bych tě nepochopila?"
,,Protože se smrti bojíš, ale já smrt miluju. Mám ji rád a vážím si ji. A to ne jen proto, že mi ukončí tu to trápení."
,,Tede" vzlykla sestra.
,,A pochopíš ty mě?" Hoch se zarazil a po chvíli vnitřního zmatku opatrně slezl ze zábradlí. Došel ke své sestře a podíval se do jejích uslzených očí.
,,Co mám pochopit?"
,,Že jsme dvojčata a vše co cítíš ty, cítím i já. Že kdybys ses zabil, já bych to bez tebe nezvládla." Hoch zamyšleně přikrčil oči.
,,To mě nenapadlo" řekl.
Dívka se pousmála a řekla: ,,půjdeme domů."
Chlapec přikývl a rozešel se vedle své sestry. Byl očividně zmatený a plný vnitřního rozporu.
,,Promiň" zašeptal a vyškubl se ze sevření své sestry. Rozběhl se naproti zábradlí a přeskočil ho.
,,Teduarde!" křikla dívka a rozběhla se za svým bratrem, ale už bylo pozdě. Naklonila se přes zábradlí a podívala se do tmavé řeky, kterou ozařoval měsíc. Bez váhání skočila za ním.
Až když letěla vzduchem, uvědomila si, že neumí plavat stejně jako její bratr.
Poslední její myšlenka ji prolítla hlavou. "Ty se smrti bojíš,ale já smrt miluju."
Utopili se.
Až za týden našli dvě mrtvá těla. Mladého kluka, který si přál zemřít a jeho dvojče, dívku, která se smrti bála…
 
 

Reklama